V mém posledním článku jste se mohli dočíst, že podávání toho nejlepšího výkonu, jde jen ruku v ruce s pravidelným odpočinkem. Dělat vše na maximum a jak nejlépe dokážeme, však neznamená, že musíme neustále a za všech okolností někam pořád jen růst. Být dobří v tom co děláme, neznamená mít v hledáčku jen výkon a cíl. Být dobří v tom, co děláme, je totiž hlavně o…
…přítomném okamžiku.
Přítomný okamžik je stav, ve kterém se nacházíme právě teď. Ve vašem případě to tedy znamená, že „jen“ čtete tento článek a nepřemýšlíte nad tím, co bude za deset minut, dva dny nebo měsíc. Velmi často se nám ale stává, že místo toho, abychom si přítomného okamžiku užívali, naše mysl je roztěkaná a loudá se v myšlenkách, kde a co potřebujeme zrychlit a zlepšit, abychom to všechno stihli. Vyřadit nějaké “to-do” věci ze seznamu a užít si toho, co právě děláme, jakoby pro nás nebyla ani volba. Na jednu stranu úctyhodné, na druhou trochu depresivní, nemyslíte? Čím více toho chceme stihnout, tím méně si můžeme vychutnat přítomno, protože neustále někam a za něčím pospícháme. A tak se nacházíme v začarovaném kruhu, kdy za prvé nic nestíháme a za druhé si ani nevychutnáme krásy přítomných okamžiků.
Výkon za každou cenu? Ne prosím!
Jedno je snažit se o to být maximálně dobří v tom, co děláme a druhé je hnát se za „výkonem“ za každou cenu. Nejde o to mít cíl a za ním směřovat. Jde o to mít cíl, ale zároveň nebýt uspokojeni přítomným okamžikem jen proto, že v cíli ještě nejsme. Velmi často kolem sebe pozoruji, že místo toho, abychom si užívali toho, kde jsme, děláme věci proto, abychom byli, tam, kde chceme být. První kilometr tak běháme s myšlenkou na pátý, desátý nebo dvacátý kilometr na půlmaratonu. Náš první chleba pečeme proto, aby se nám rozhodně povedl, ne proto, abychom si to jen vyzkoušeli a tím pádem užili jeho samotnou tvorbu. Vymyslíme si túru na vrchol hory, proto, abychom se podívali dolů, ne proto, abychom si užili cestu nahoru. A to je právě ono.
Cesta je cíl
Cílem je cesta sama a my na to, zaměření na výkon, zapomínáme. Zapomínáme užívat si okamžiky, které nás vedou k cíli, ať už tam dojdeme nebo ne. Zapomínáme užívat si pocitu, že ačkoliv možná neuběhneme půlmaraton, máme dvě nohy a můžeme běhat nebo jenom chodit. Že i když nejsme ředitelky pobočky s dvou set tisícovým platem, máme zaměstnání, které nám pomáhá splnit si naše sny o spokojeném domovu, dovolené nebo dobré snídani. Zapomínáme, že teď je teď, a velmi často myslíme na to, že díky teď budu někde jinde, někde dál. Chybí nám vděčnost.
Nic není samozřejmostí
Bylo by pro nás neskutečně přínosné, pokud bychom přítomný okamžik přestali brát jako přestupní stanici do budoucna a začali si ho více užívat v jeho pravém slova smyslu. Tedy vděčností za to být teď a tady, ne tam a potom. Přestaňme dělat věci, kvůli tomu být v nich lepší, ale dělejme je proto, že nás baví. Anebo opačně. Rovnou začněme dělat věci, které nás baví jen ze své podstaty a dostaneme se do stavu, že se v nich budeme zlepšovat bez toho, aniž bychom od sebe očekávali jen ty nejlepší výsledky. Začněme si užívat přítomných okamžiků doslova. Zapomeňme na výsledky a růst, ale energii věnujme jednotlivým krokům, které zrovna děláme.
