Redakce Le Chaton, 24. 10. 2019

Růžový říjen neboli #pinktober se stal měsícem věnovaným rakovině prsu a její prevenci. I Le Chaton chce upozornit na toto téma a zejména na prevenci této zákeřné nemoci. Proto jsme pro vás s paní Editou připravili dvoudílný seriál , který popisuje její příběh. V předchozím díle jste si mohli přečíst o tom, jak si paní Edita našla bulku. Dnes vám přinášíme druhou část, ve které se dočtete, jak léčba probíhala a jak je na tom paní Edita dnes. Doufáme, že pro vás tento dvoudílný seriál bude motivací k prevenci a případně pomocníkem na cestě #zazdravaprsa.

Edita Strusková

Přesně týden od sdělení diagnózy jsem nastoupila na svou první chemoterapii. Chemoterapie pro mne byla synonymem zvracení, vypadávání vlasů a pomalé smrti. Což je samozřejmě nesmysl. V dnešní době už existuje velmi dobrá premedikace, která velkou většinu nežádoucích účinků potlačuje. Což teda není vypadání vlasů. O které jsem přišla přesně 14 dnů po první chemoterapii. Ale nebudeme předbíhat.

Sestřičky mi před první chemoterapií vše vysvětlily a já jsem se rozhodla, že tam budu chodit jako na wellness. Den před první chemoterapií jsem si zašla naposledy ke kadeřníkovi a nechala si ostříhat vlasy do extravagantního účesu. Jelikož za dva týdny mi vlasy stejně vypadají, takže o nic nejde, říkala jsem si. A před každým sezením (měla jsem celkem 8 cyklů) jsem se namalovala, hezky oblékla, s sebou si vzala časopisy, knížku, hudbu a dobré jídlo a byla jsem rozhodnutá si tam těch pár hodin užít a pojmout to jako čas pro sebe. Kterého jsem jako matka dvou malých dětí měla sakra málo. A fungovalo to, nevolnosti se nedostavily. Přišla jen únava, kterou jsem vyřešila spánkem. Mohla jsem si ho dovolit. Díky podpoře rodiny a hlavně manželově mamince, která přestala chodit do práce, aby se nám mohla starat o děti, když jsem potřebovala odpočívat. A během chemoterapií mi začalo docházet, jak moc je důležitá psychika. Protože ne vždy to bylo tak růžové a někdy bylo sakra těžké představit si, že jsem v nějakém wellness studiu a ne v nemocnici, kde mi do těla proudí jedy. V tu chvíli se mi udělalo špatně jen když jsem viděla sáček s chemoterapií. A bylo třeba se přehodit do jiného módu. Takže perfektní trénink jakéhosi sebeovládání.

Po chemoterapiích, které jsem až na dvě poslední, jakž takž zvládla, mě čekala operace v Podolí, kde jsem na den přesně před dvěmi lety porodila syna. Jelikož genetické vyšetření vyšlo dobře, tzn. že jsem BRCA 1 a BRCA 2 negativní, tak šlo jen o odstranění místa, kde byl nádor (v té době již nebyl, protože chemoterapie ho zničila) a odstranění velké části uzlin, vzhledem k metastáze, která tam byla. Po operaci jsem měla dva měsíce na to se dát dohromady a pak mě čekalo ještě 33 cyklů ozařování. Naivně jsem si myslela, jaká to bude pohoda a že konečně začnu zase běhat. Ale vzhledem k tomu, že už jsme neměli hlídání, tak to byla honička ve stylu – rozmístit děti do školek, rychle běžet na ozařování, rychle domů, uvařit, posbírat děti ze školek a odpoledne padnout. A takhle to šlo den co den měsíc a půl vkuse. Po skončení ozařování jsem už docházela jen každé tři týdny na injekce biologické léčby. Ta na mně naštěstí neměla žádné vedlejší účinky, takže jsem se konečně mohla pozvolna vrhnout do normálního života a běhání. A začala jsem se cítit zase dobře, plna sil, zdraví a nových očekávání.

Dokud jsem neabsolvovala kontrolní kolečko vyšetření po roce od diagnózy. V té době jsem si připadala jako king, že jsem všechno zvládla a vyléčila se. Jenže pak to přišlo. Kontrolní vyšetření, zda nemám metastázy do kostí. Před samotným vyšetřením jsem se nebála, naopak. Těšila jsem se, že budu mít den pro sebe a měla jsem plno plánů, co vše budu dělat. Ale během kontroly se sestřičkám něco nezdálo a já slyšela osudnou větu, která mi zní v hlavě doteď. Máte něco na hrudní páteři, musíme to projet ještě jednou. Nic víc mi k tomu neřekly. A mě se v hlavě rozjel kolotoč myšlenek, který nešel zastavit.

Paralýza.

Čekám, že to bude vše a sestra mi jen řekne „dobrý“ a budu moct jít. Jenže baví se s další sestrou, jestli má zůstat, kdyby tam byla nějaká patologie. Je mi ještě hůř. Chce se mi křičet. Nemůžu. Ještě musím ležet a jedu pod CT. Moje hlava pracuje na plné obrátky. CT mi přece minule nedělali. Co to je? Jak se žije s metastázami v páteři? Ne, to budou jen nějaké výrůstky, hrudní páteř mě bolí odjakživa. Jak dlouho budu ještě na světě? Má cenu se nervovat se stavěním domu, když ani nevím, kolik času mi zbývá? A podobné věci mi proběhly za těch 30 vteřin na CT hlavou. Přichází sestry, usměvavé, jako kdyby se nic nedělo a vše bylo v pohodě. Možná je. Ale mně nikdo nic neřekne. Minule mi řekli rovnou, že je vše ok. Tak proč teď ne???
(úryvek z blogu)

V ten den mi došlo, že pro lékaře nebudu nikdy zcela zdravá a vždy budu “jen” v remisi. Přepadly mě úzkosti, nevěděla jsem co se sebou. I když jsem běhala, žila naplno, vše se mi dařilo, tak jsem nebyla schopna se ze života radovat. Neustále mě sužoval strach, který nebyl schopen nikdo z mého okolí pochopit. Upadala jsem do deprese. Měla jsem sice vyléčené tělo, ale nastal čas začít léčit i duši. Ale nebylo to na mě vidět. Mám v sobě tak nějak zakódováno, že musím být veselá, dobře naladěná, ať se děje co se děje. Tohle nastavení mi velmi pomohlo během onkologické léčby. Ale došlo mi, že by mě taky rychle mohlo vrátit do stavu nemocných. Protože člověk by měl poslouchat nejen signály svého těla, ale i své duše. Měl by umět prožívat emoce. Jakékoliv, i ty negativní. Hlavně ty negativní. A to já se teď učím. A je to neskutečně těžké. Už dva roky docházím na psychoterapie. Po prvním roce jsem se naučila zvládat strach z návratu nemoci, ze smrti. A nyní se snažím upevnit si dobré životní návyky a odbourat ty špatné. Mimo jiné umět prožívat emoce. Nehnat se za něčím co nemá smysl. Určit si správné životní priority. Starat se o dobré vztahy. Ale nesnažit se za každou cenu zalíbit všem. Říkat věci, které se mi nelíbí. I s tím rizikem, že některé vztahy se rozpadnou či poškodí. Být k sobě upřímná. Být upřímná ke svému okolí. A ač tohle zní jakkoliv frázovitě, tak konkrétně poslední věc mi hodně pomáhá cítit se ve finále dobře. I když někdy je to hodně těžké. A umět odpočívat a zastavit se. Aby mě nezastavila nějaká nemoc nebo jiná tragédie.

Děkuji všem, co dočetly do konce. Chtěla bych vás poprosit, krom pravidelné měsíční prevence v podobě samovyšetření prsou, chovejte se samy k sobě hezky. Nedělejte věci, ke kterým máte odpor a nestýkejte se s lidmi, kteří vám berou energii. Prevence vám zajistí, že si případné ložisko najdete včas. Ale nezajistí, abyste zůstaly zdravé.

<svg width=„50px“ height=„50px“ viewBox=„0 0 60 60“ version=„1.1“ xmlns=„https:­//www.w3.org/2000/svg“ xmlns:xlink=„https://w­ww.w3.org/1999/xlin­k“><g stroke=„none“ stroke-width=„1“ fill=„none“ fill-rule=„evenodd“><g transform=„tran­slate(-511.000000, –20.000000)“ fill=„#000000“­><g><path d=„M556.869,30.41 C554.814,30.41 553.148,32.076 553.148,34.131 C553.148,36.186 554.814,37.852 556.869,37.852 C558.924,37.852 560.59,36.186 560.59,34.131 C560.59,32.076 558.924,30.41 556.869,30.41 M541,60.657 C535.114,60.657 530.342,55.887 530.342,50 C530.342,44.114 535.114,39.342 541,39.342 C546.887,39.342 551.658,44.114 551.658,50 C551.658,55.887 546.887,60.657 541,60.657 M541,33.886 C532.1,33.886 524.886,41.1 524.886,50 C524.886,58.899 532.1,66.113 541,66.113 C549.9,66.113 557.115,58.899 557.115,50 C557.115,41.1 549.9,33.886 541,33.886 M565.378,62.101 C565.244,65.022 564.756,66.606 564.346,67.663 C563.803,69.06 563.154,70.057 562.106,71.106 C561.058,72.155 560.06,72.803 558.662,73.347 C557.607,73.757 556.021,74.244 553.102,74.378 C549.944,74.521 548.997,74.552 541,74.552 C533.003,74.552 532.056,74.521 528.898,74.378 C525.979,74.244 524.393,73.757 523.338,73.347 C521.94,72.803 520.942,72.155 519.894,71.106 C518.846,70.057 518.197,69.06 517.654,67.663 C517.244,66.606 516.755,65.022 516.623,62.101 C516.479,58.943 516.448,57.996 516.448,50 C516.448,42.003 516.479,41.056 516.623,37.899 C516.755,34.978 517.244,33.391 517.654,32.338 C518.197,30.938 518.846,29.942 519.894,28.894 C520.942,27.846 521.94,27.196 523.338,26.654 C524.393,26.244 525.979,25.756 528.898,25.623 C532.057,25.479 533.004,25.448 541,25.448 C548.997,25.448 549.943,25.479 553.102,25.623 C556.021,25.756 557.607,26.244 558.662,26.654 C560.06,27.196 561.058,27.846 562.106,28.894 C563.154,29.942 563.803,30.938 564.346,32.338 C564.756,33.391 565.244,34.978 565.378,37.899 C565.522,41.056 565.552,42.003 565.552,50 C565.552,57.996 565.522,58.943 565.378,62.101 M570.82,37.631 C570.674,34.438 570.167,32.258 569.425,30.349 C568.659,28.377 567.633,26.702 565.965,25.035 C564.297,23.368 562.623,22.342 560.652,21.575 C558.743,20.834 556.562,20.326 553.369,20.18 C550.169,20.033 549.148,20 541,20 C532.853,20 531.831,20.033 528.631,20.18 C525.438,20.326 523.257,20.834 521.349,21.575 C519.376,22.342 517.703,23.368 516.035,25.035 C514.368,26.702 513.342,28.377 512.574,30.349 C511.834,32.258 511.326,34.438 511.181,37.631 C511.035,40.831 511,41.851 511,50 C511,58.147 511.035,59.17 511.181,62.369 C511.326,65.562 511.834,67.743 512.574,69.651 C513.342,71.625 514.368,73.296 516.035,74.965 C517.703,76.634 519.376,77.658 521.349,78.425 C523.257,79.167 525.438,79.673 528.631,79.82 C531.831,79.965 532.853,80.001 541,80.001 C549.148,80.001 550.169,79.965 553.369,79.82 C556.562,79.673 558.743,79.167 560.652,78.425 C562.623,77.658 564.297,76.634 565.965,74.965 C567.633,73.296 568.659,71.625 569.425,69.651 C570.167,67.743 570.674,65.562 570.82,62.369 C570.966,59.17 571,58.147 571,50 C571,41.851 570.966,40.831 570.82,37.631“></path></g></g></g></svg>
Zobrazit příspěvek na Instagramu

Je růžový říjen, měsíc věnovaný prevenci rakoviny prsu. Ano, budem vám to my všechny, které jsme si rakovinou prsu prošly, stále tlačit. Ale nebojte, jen tento měsíc, pak už je to jen a jen na vás. Protože je na každém jak k sobě a ke svému zdraví přistupuju a jaký k tomu zaujímá postoj. Buď na sebe kašle, nebo se o sebe stará. A to ale platí i pro všechny, kdo bohužel do té nemoci spadly. Tam to platí dvojnásob. Postoj ke stavu, který nám nemoc působí, nebo způsobila, je zásadní. Buď budeme nadávat, jak je to nespravedlivé, že v mladém věku se cítíme jak staré báby, nebo se pokusíme to nějak změnit. Případně se s tím naučíme žít. Protože pokud si to budeme omílat stále dokola, tak ten svůj stav nezlepšíme. Protože stále opakované dokola se upevňuje a stává se realitou… A plat to pro všechny…Jen my jediní jsme zodpovědní za to, jak se cítíme a musíme za sebe převzít zodpovědnost. Jinak se stále budeme motat v bludném kruhu. Co si o tom myslíte? ---------------------- https://editastruskova.cz/…toj-je-klic/ #prsavhaji #pinktober #breastcancer #zodpovednost #zdravi #hlidejsije #trizazivot #rucenaprsa #zdravijejenjedno @mamma_help @mybellisky @loonocz @kozizivot @aliancezen #nejdejenoprsa #jdeozivot

Příspěvek sdílený Edita Strusková (@prsavhaji), <time style=" font-family:Arial,sans-serif; font-size:14px; line-height:17px;" datetime=„2019–10–19T16:48:19+0­0:00“>Říj 19, 2019 v 9:48 PDT</time>