Ředitelka UNICEF Pavla Gomba: Můj život řídí katastrofy

UNICEF v roce 2018 vybral v Česku přes 84 milionů korun. Je to v rámci českých humanitárních organizací hodně peněz?

Je to hodně, a ta částka navíc rok od roku roste. Pro mě je to o to cennější, že více než polovina našich dárců jsou lidé, kteří posílají drobné částky každý měsíc. Říkáme jim Přátelé dětí a loni jejich příspěvky překonaly magickou hranici 50 milionů korun. Samozřejmě každý rok hodně záleží i na tom, co se ve světě děje, jestli se odehrají třeba nějaké velké přírodní katastrofy, které vždycky zmobilizují solidaritu lidí. Ale pro nás je důležité, že počet lidí, kteří nám přispívají, roste, stejně jako objem peněz, které ročně získáme. Úplně mě fascinuje, že lidé dávají na dobročinné účely stále víc a víc peněz. Navíc teď přichází nová generace, která to má nastavené ještě trošku jinak, protože mladí lidé víc cestují a jsou víc propojení se světem.

UNICEF má různé programy pomoci, které zahrnují třeba očkování, budování škol nebo koupi domácích zvířat pro chudé rodiny. Jaký z těch programů vám nejvíc přilnul k srdci?

Na to je těžké odpovědět, protože mám to štěstí, že mám možnost vidět výsledky naší práce v terénu, a navíc i s časovým odstupem. Když přijedu po pěti letech do stejné vesnice, vidím ten rozdíl. Takže pro mě je to všechno vlastně jakoby jeden program. Řeknete si – voda, výživa, zdravotní péče, vzdělání, ochrana dětí… Jenže to všechno spolu souvisí. Hodně organizací akcentuje vzdělání, a je to důležité. Ale já zase vidím, že nemá smysl někde postavit školu, když v tom místě nebudou učitelé, kteří mají kvalifikaci. Nemá to smysl, když v ní budou sedět děti, které budou hladové, nebo když tam nebude dostatek pitné vody. Proto mi všechny naše programy splývají do jednoho programu péče o dítě. Ale možná jednu věc bych vybrala, a tou je Dobrý start do života. Protože startem to všechno začíná. A tím startem myslím chvíle ještě předtím, než se člověk narodí. Pokud je třeba matka dítěte podvyživená, protože žije ve válečné oblasti, tak se dítě už narodí s podvýživou. První tři roky života, my říkáme 1000 dnů, opravdu rozhodují o všem. Takové dítě se už nikdy plně nevyvine, nemá šanci to dohnat. Proto je pro mě ten začátek nejdůležitější.

Takže UNICEF má tu výhodu, že se o ohrožené děti stará komplexně?

Ano, od okamžiků před narozením až do dospělosti. A důležité je i to, že programy jsou místní. UNICEF není jeden, pro mě je 190 UNICEFŮ, protože v každé zemi je to trošku jiné. Fungování UNICEF se vždycky přizpůsobuje té konkrétní zemi. Já jsem teď zrovna byla ve Rwandě a uvědomila jsem si, že před 15 lety jsme tu měli úplně jiné programy než dnes. Už tu třeba nemusíme dodávat potraviny, protože ta země už si v tomto směru pomůže sama, starají se o to místní dobrovolníci v komunitách.

Kolik času strávíte v Česku a kolik cestováním po světě?

Určitě trávím víc času v Česku, ten základ je tady. Ale jinak je to každý rok jiné, záleží na tom, jaké máme projekty. A jaké jsou ten rok katastrofy.

Váš život vlastně řídí katastrofy.

No, trošku jo. (smích)

Kam jezdíte nejradši?

Mám dvě země, kam se často vracím. Jednou je právě Rwanda, kde jsem byla asi desetkrát, a potom Bhútán. To je zase jiná část světa, aby to nebyla jen Afrika. I v Bhútánu jsem letos byla, natáčeli jsme tam dokument. Tam už si dělají legraci, že bych mohla požádat o bhútánský pas, protože lidí, kteří by se tam tolikrát vrátili, moc není. Ale jinak je zajímavé vidět i jiné země, nedávno jsme třeba byli v Barmě, kde jsou uprchlíci, Rohingové. Nebo Středoafrická republika nebo Sierra Leone.

Čím vám zrovna tyhle dvě země, Rwanda a Bhútán, tak přirostly k srdci?

To je dobrá otázka, zrovna teď ve Rwandě se mě na to ptali. Byli jsme tam v takovém mládežnickém centru, a když zjistili, kolikrát jsem tam byla, ptali se mě, co je na té jejich zemi tak úžasného. Jednak jsou to obě dvě krásné země, hornaté. A spojuje je asi i to, že v obou zemích lidé nečekají, až jim někdo pomůže, ale chtějí si pomoci sami. A to je důležité.

Přitom mají úplně odlišnou historii. Bhútán je budhistická země, Rwanda má za sebou obrovskou tragédii, občanskou válku, která vyústila v genocidu.

Úplně jinou. Ale možná právě ta minulost způsobila, že Rwanďané mají svoji zemi rádi a jsou na ni hrdí. Ano, je to paradox, protože my máme Rwandu spojenou právě s tou obrovskou katastrofou, od které mimochodem letos uplynulo 25 let. Ale oni se opravdu snaží, aby ta země byla krásná, čistá, asi se snaží ukázat, že dnes je to u nich jiné. A Bhútán, to je budhistická země, v níž je to ale podobné – i tamější obyvatelé jsou na svoji zemi hrdí, chtějí ji budovat sami a hodně tomu obětují.

Máte na svých cestách vůbec čas vidět ze země něco jiného než uprchlické tábory a chudé vesnice?

Moc ne. Možná až někdy půjdu do důchodu, začnu jezdit i po pamětihodnostech. Teď ve Rwandě s námi byli i náš vyslanec Patrik Eliáš, režisér Václav Marhoul a youtuber Kovy. Což je myslím nejméně pravděpodobná čtyřka, která by spolu někam jela (smích). A třeba Patrik se jel podívat do hor na gorily, kde já jsem nikdy nebyla. A asi tam ani nikdy nepojedu, protože je to drahé. Ale já mám zase možnost podívat se k lidem domů, což je něco, co žádný turista neuvidí. Všichni turisté míjí domečky a říkají si, jak asi ti lidé bydlí, jaký mají obývák a kde mají záchod. A to já vidím. Takové ty věci jako nemocnice, školy, vězení – kdo se podívá ve Rwandě do vězení? V Bhútánu jsem viděla spoustu budhistických klášterů, kde jsem třeba i spala, což je fakt výjimka. Takže z té země zase vidím jiné věci.

Sledujete situaci v krizových oblastech skoro dvacet let. Změnily se za ta léta nějak nejchudší části světa? Ať už k lepšímu, nebo horšímu.

To je právě jedna z věcí, které mě v té práci drží – to, že vidím, že ta změna je pozitivní. Vidím, že se spousta věcí posouvá k lepšímu. Ano, ve světě probíhá několik válečných konfliktů, na které se zaměřuje pozornost, a lidé pak mají pocit, že se nic neposouvá. Že je všechno pořád stejně hrozné a Afrika je černá díra, kde zmizí všechny peníze. Ale já mám možnost vidět, že to tak není. A často jsou pro mě nejdůležitější zdánlivé drobnosti. Samozřejmě je skvělé přijet do vesnice, v níž nebyla škola, a vidět, že tu mají školu, zdravotní středisko, že se lidi mají líp. Ale třeba ve Rwandě jsem letos poprvé viděla na silnici policisty s radary. Což je úžasné, protože když jsem tam byla poprvé, tak tam nebyly silnice. Jezdilo se po lesních stezkách a ujet 30 kilometrů trvalo hodinu. A teď tam mají silnice, které jsou možná lepší než naše D1, a které jsou tak dobré, že už na nich musí kontrolovat rychlost radarem. Nebo v Bhútánu byl kolega nadšený, že konečně může zařadit čtyřku. Protože tam jezdil 10 let na trojku. Nebo jiná věc – před lety jsem vždycky měla špatný pocit, když jsem si fotila tamější lidi. A teď kamkoli přijedu já, fotí si mě lidi mobily. Otočilo se to, a je to až trochu paradox – v Africe má každý mobil, ale ne každý má k dispozici pitnou vodu. Technologie jsou dostupnější než některé základní věci.

Vybavíte si nějaké situace, které vás v minulosti nejvíc vyburcovaly? Které ve vás vyvolaly odhodlání, kdy jste si řekla: Tohle se pokusím změnit za každou cenu?

Člověk si samozřejmě nikdy nezvykne na situace, když se setkává s nějakou obrovskou nespravedlností nebo vidí, že někdo umírá zbytečně a neexistuje možnost s tím něco udělat. Jste třeba v oblasti, kde není elektřina, a tudíž ani inkubátor, a vidíte předčasně narozené dítě, které umírá. Vidíte, že ten člověk je naživu, ale za dvě hodiny umře. A nejde tomu zabránit, neexistuje ani šance ho někam převézt. To jsou lidské tragédie, na které se nedá zvyknout. Pokaždé vás to vyburcuje.

Šlo vám někdy během těch let o život?

Naštěstí mockrát ne. Nebo o tom aspoň nevím (smích). Ale snažím se neprožívat moc velká dobrodružství. Dřív byl adrenalin asi jednou z hlavních motivací k tomu, proč dělat tuhle práci, ale teď už ne. Teď už člověk ví, že je to chyba. Ale jednou k takové situaci došlo. Ve Středoafrické republice jsme měli střet s rebely. Museli jsme utíkat a byla to jenom náhoda, že jsme přežili. V tu chvíli si člověk uvědomí, jaký je to pocit. Nikde nehraje hudba, nikde se vám nepromítá celý život. Jenom si říkáte: No, tak teď to asi fakt skončí. A svítí slunce a je to zvláštní pocit. Ale naštěstí to tehdy dobře dopadlo. Občas se člověk do takových situací může dostat. Pak se samozřejmě stává, že jste třeba v oblasti, kde je ebola. Nejsou to tedy jenom války, ale i takováto rizika.

Musí člověk, který se chce stát humanitárním pracovníkem, podstoupit nějaký výcvik?

Ano, musí. Je několik úrovní bezpečnostních pravidel podle toho, kde budete pracovat. Musíte třeba umět najít nášlapnou minu a podobné věci. Musíte vědět, jak poskytnout první pomoc třeba u tropických nemocí. Nebo jak se zachovat, když na vás někdo krvácí, a to třeba v oblasti, kde je vysoký výskyt AIDS. A samozřejmě zájemci musejí procházet i testem psychické odolnosti. Nám se hlásí hodně dobrovolníků, kteří by chtěli vyjet, ale často jsou to lidé, kteří tím chtějí řešit nějaký svůj problém. A naše zkušenost je, že pokud máte nějaký problém tady, tak tam je dvakrát horší. Takže když někdo pije tady, tam bude pít víc (smích). Důležité je, aby byl člověk sám se sebou v pohodě.

Hodil se vám někdy takový výcvik?

Ano. A myslím si, že ta pravidla jsou rozumná. Někdy je používám i tady u nás. Třeba vždycky parkuju tak, abych mohla hned vyjet a nemusela couvat. To se hodí (smích). Jde spíš o takovou všeobecnou obezřetnost.

Jak změnilo váš pohled na svět vědomí, že každý den umírají tisíce dětí třeba jen proto, že jim nezbylo nic jiného než se napít vody z kaluže?

Ono je to těžké srovnávat. Protože já vlastně nevím, jak bych se vyvíjela bez toho.

Nemáte někdy pocit, že se na některé věci díváte jinak než ostatní?

Podle mě je důležitá všeobecná odolnost, aby se člověk ze všeho hned nehroutil. Samozřejmě, když se vám pokazí pračka, musíte to řešit. Ale není to největší problém na světě. Takže možná, že ta škála od nejlepšího k tomu, co může být tím nejhorším, je pro mě asi delší než pro většinu lidí.

Vidíte spoustu utrpení. Čím si to kompenzujete, abyste se z toho nezbláznila? Nebo – co vám to kompenzuje?

Asi právě to, že člověk sice vidí spoustu tragédií a spoustu extrémních situací, ale na druhou stranu vidí i spoustu pozitivních věcí. Já bych rozhodně neřekla, že moje práce je depresivní. Spíš naopak. Někdy je to frustrující, když vidíte problémy, které si lidé sami vyrábějí. Jsou věci, u kterých si řeknete, tak jo, tak to prostě je. Třeba nemoci, které se nedají vyléčit. A pak vidíte ty, které jsou způsobené lidmi, a teď to myslím obecně – u nás i ve světě, třeba válečné konflikty. A s tím je těžké něco udělat. Ale pak jsou tu ty výsledky. To, že se to někam posouvá. Já mám i příběhy, které sleduju dlouhodobě. A u nich si uvědomíte tu realitu, co se dá zvládnout, a co ne. Třeba zrovna v Bhútánu sleduju jednoho mladíka. Teď je mu asi 25 let, ale poznala jsem ho, když mu bylo 12 nebo 13, byl to kluk v klášteře, malý mnich. Občas se mi ozve, dokonce si mě teď našel na Facebooku, což zase ilustruje, kam se svět za 15 let posunul. Ale ani u něj nemůžu říct, že je všechno pozitivní. Třeba jsem ho jeden rok potkala a byl v hrozné depresi, dokončil školu a nemohl najít práci. Pak si uvědomíte, že v jeho životě je UNICEF jen malá část. Důležitá, ale malá.

Zmínila jste internet a Facebook. Existuje vůbec něco jako ochrana dětí na internetu v místech, jako jsou nejchudší části Afriky nebo Asie?

Právě tohle mimo jiné ilustruje, jak se naše programy proměňují. Protože i v tomhle směru se snažíme. Mluvila jsem třeba s kolegy ze Středoafrické republiky, což je jedna z takových zapomenutých zemí, kde probíhá velký ozbrojený konflikt. Oni se snaží věnovat tomu pozornost a třeba školit učitele, aby s dětmi o tomhle problému v místních školách mluvili. A udělali takový experiment, který byl až dojemný. Posadili děti z uprchlických táborů, které nikdy nebyly na internetu, k počítači, a zaškolili je. A zkuste si tipnout, co googlovaly děti na internetu z uprchlického tábora ve Středoafrické republice.

Nějakého zpěváka?

Ne. Snažily se najít nějaké své rodinné příslušníky. Takže jak vidíte, technologie mohou i v těchto případech pomáhat.

Takových příběhů jako byl ten bhútánský chlapec sledujete víc?

Ano, třeba ve Rwandě mám Maniru, u které jsem i uvažovala, jestli ji neadoptovat. To je hodně silný příběh holčičky, která ztratila oba rodiče a ve strašně chudých podmínkách se starala ještě o dva malé sourozence. Taková africká Popelka. A k ní jsem si vytvořila hodně silný vztah. A zrovna, když jsem začala přemýšlet o všech praktických věcech spjatých s adopcí, jsem si uvědomila, jaká je to blbost. Bylo by to jako přesadit květinu, která už má někde kořeny. Ale sleduju ji dál. Letos jsem neměla možnost ji vidět, ale kolega říkal, že je zasnoubená, už je jí 25. To je hezký. Někdy třeba jdete nakoupit a říkáte si: V téhle zemi je o 7 hodin víc, co asi zrovna dělá ten a ten. Jste mentálně ve spojení se spoustou lidí.

UNICEF vedete už skoro 20 let. Jak se ubránit vyhoření a uchovat si pořád stejné nadšení pro práci?

Já mám strašné štěstí, že mám dobré kolegy, dobrou rodinu, takže mám vedle práce dobrý základ. A snažím se udržovat ve zdravém prostředí, občas se snažím cvičit (smích). A medituju. Hodně lidí u nás má o budhismu strašně romantické představy, ale já jsem strávila v klášterech hodně času a dá se říct, že jsem z budhismu viděla to nejhorší. Takže jsem se na něj možná dívala trochu s despektem. A před pár lety jsem diskutovala s jedním lámou na téma, kdo pomáhá světu víc, jestli UNICEF, nebo oni, budhisté, lámové. Já jsem argumentovala, že samozřejmě UNICEF, protože život je tím nejzákladnějším. A on naopak argumentoval, že oni jako strážci budhismu, protože tím, že člověk medituje, stává se lepším, a na světě je minimálně o jednoho sobce míň (smích).

To vypadá na debatu, která nemohla mít žádný konec!

Já jsem si myslela, že jsem vyhrála! A on si asi myslel, že vyhrál on. Ale musím říct, že postupem let mu dávám svým způsobem za pravdu.

Věříte ještě po těch letech v dobro?

Ale jo. Já ho vidím každý den. To to všechno vyvažuje. A když vám potom třeba paní, které je 90 let, tím krásným, ale už roztřeseným písmem napíše dojemný dopis, že sice má malý důchod, ale že jí zbylo 250 korun a že je chce poslat dětem, které se nemají tak dobře, je to úžasné.