„Zrcadlo, zrcadlo. Pověz mi, kdo je na světě nejkrásnější?“ Kdyby si Zlá královna v pohádce O Sněhurce tak tvrdošíjně nestála za svou pravdou, ušetřila by si život a my spoustu vysvětlování našim dětem, o tom, proč někdo chce umřít za pomíjivou krásu (=pravdu).
Život jako divadlo
Nedávno jsem zaslechla zajímavý fakt. Každý návštěvník divadelního představení prý vnímá děj jen podle sebe. Ne podle toho, co se tam „skutečně“ děje. Ale co je vlastně skutečnost? Ona realita, za kterou tolik bojujeme…? Někdo si při divadelní hře všimne, že hlavní postava přišla na jeviště se slunečníkem, jiný, že byla oblečená do modrých šatů. Pravdu mají oba dva, i když si každý všiml naprosto jiných detailů. Jenže na divadelním představení nám až tak nezáleží. Nad slunečníkem nebo modrými šaty mávneme rukou. Ale taková rozepře o tom, kdo zapomněl zarezervovat stůl v restauraci, kam jsme dorazili a všechna místa jsou již obsazená, nás už rozhodí. Určitě si vybavíte nějakou z podobných situací, kdy jste si byli stoprocentně jistí, že vám druhý tvrdil, že přijde v šest, načež on vám přísahá, že vám stoprocentně říkal v sedm. Každý z nás si jednu a tutéž událost totiž pamatuje jinak.
Jeden den a sto pocitů
Jak se říká, sto lidí, sto názorů. Já do tohoto tvrzení ráda přidávám také „sto pocitů, sto myšlenek, a vlastně sto všeho, co nás v danou chvíli ovlivňuje“. Právě kvůli té celé omáčce, do které jsou zamíchané i naše myšlenky a pocity, vnímá každý z nás realitu naprosto jinak, tudíž si ji také jinak pamatuje a odlišně na ni reaguje. I krásný, slunečný den bude bolestivý pro někoho, komu právě někdo umřel, nepříjemný tomu, kdo je nemocný a nádherný pro někoho, kdo je zdravý, probudil se šťastný a nic mu nechybí. Tři lidé, stejný den, stejné město, stejné počasí, a přece pro každého je „jeho den“ jiný. Na nás je mu ho nebrat.
Vědomost
Vědomost je slovo, které rovněž můžeme každý z nás vnímat zcela odlišně. Někdo v něm spatřuje chytrost, já přítomný okamžik. Být vědomá pro mě znamená žít v přítomném okamžiku a uvědomovat si celou škálu životního sledu. Nejen ale toho mého, nýbrž všech kolem mě. Když se se mnou někdo začne dohadovat o své pravdě, ráda ustoupím. Jsem si totiž vědoma toho, že jeho vnímání nemá co dočinění s mým vnímáním „jakési reality“, kterou přece každý pociťujeme jinak. To my si do každé situace, která se nám děje a do každé osoby, kterou potkáme, zrcadlíme naše pocity. Když si uvědomíte (všimněte si, že i ve slově „uvědomit si“ se odráží přítomný okamžik, protože uvědomit si lze něco jen teď), že pravdu nemá nikdo a vlastně každý, jsem si jistá, že se vám bude žít lehce a bez zbytečného dohadování se, kdo měl pravdu. Pravda je totiž všude kolem nás. Stačí otevřít oči a žít život, kterému ve výsledku na pravdě nezáleží vůbec.
