Do jaké míry žijeme život podle sebe a do jaké jsme ovlivněni výsledky druhých, které chceme překonávat? To, co se nám na počátku jeví jako dobrá motivace, která nás může posunout dál, se může lehce změnit v hon za tím, být lepší než druzí.
Motivace ano, ale…
Člověk je tvor společenský a jakémusi pozorování a kopírování druhých se tudíž nevyhne. Samozřejmě je logické a lepší soustředit se na lidi, kteří v tom, co my sami chceme dokázat, již uspěli a (sebe)motivovat se tak. Pokud se však začneme u aktivity, kterou provozujeme, zaměřovat na výkony a ty poté porovnáváme s ostatními, je to začátek konce. Čisté porovnávání se totiž nikam nevede. Buďto máme špatné pocity z našich horších výsledků nebo jsme naopak nadřazení ostatním, když se nám daří lépe. Ani v jednom případě se však nezaobíráme sami sebou jako spíše ostatními. Jenže to nám pocity štěstí nepřinese, ba naopak. Při porovnávání s jinými přestáváme totiž pracovat na sobě, energii vkládáme do samotného poměřování, a tudíž se zákonitě nemůžeme dlouhodobě zlepšovat v tom, co děláme.
Past sociálních sítí
Žijeme v době, kdy část svého života sdílíme na sociálních sítích a zároveň na nich sledujeme život jiných lidí. Ačkoliv se může zdát, že život ostatních lidí je oproti tomu našemu zábavnější, je nutné si uvědomit, že sociální sítě nereflektují život v jeho plné šíři. Za prvé, uživatelé sociálních sítí sdílejí ve většině případů to hezčí, a za druhé je vlastně přece úplně jedno, kdo kde byl a kdo jak se má. Mnohem důležitější je zaobírat se naším životem (mimo sociální sítě) a uvědomovat si, jestli je takový, jaký si ho představujeme. Zda jsme naplnění, šťastní a nebo zda bychom chtěli něco změnit. Ne kvůli ostatním, ale kvůli nám samotným.
Jak z toho ven
Přestat se srovnávat s ostatními není úkolem lehkým, na druhou stranu však velmi osvobozujícím. Jako u všeho je důležitý moment uvědomění si, že vaší hlavou právě prolétla myšlenka, že Zdeňka právě uběhla patnáct kilometrů a vy jen pět, a co s vámi taková myšlenka udělá. Pokud jen prolétla a nezanechala ve vás pocit hořkosti, že jste k ničemu, je to v pořádku. Pokud se však přistihnete při tom, že se cítíte nemožně, vraťte se zpátky k sobě. Je dobré říct si (klidně nahlas před zrcadlem nebo beze slov do sebe), že přece běháte kvůli sobě a pro sebe a ne pro Zdeňku či jiné. Pokud si myslíte, že problém zmizí, pokud Zdeňku přestanete sledovat, tak se mýlíte. Objeví se jiná Zdeňka, jiná aktivita, jiné porovnávání a s nimi další pocity méněcennosti. Překážka je vždy jen ve vaší hlavě, nezačíná a nekončí u druhých, byť jsou sebelepší.
Jsem lepší, než…
Porovnávání není přínosné jakýmkoliv směrem. Ať už se srovnáváme s těmi lepšími nebo s horšími. Jestliže vám pocit uspokojení přináší skutečnost, že jste lepší než druzí, bylo by dobré zamyslet se, proč. Velmi často se za nimi objevují komplexy, pocity méněcennosti a nedostatečnosti vycházející (hlavně, ale ne výlučně) z dětství. Možná, že vás rodiče příliš nechválili a vy si teď léčíte své „ego“ v soutěžení s druhými lidmi. V obou případech je dobré hledat (i třeba za pomocí kouče či psychologa) kámen úrazu, tedy to, proč se vůbec potřebujete s druhými lidmi porovnávat.
Být šťastná, teď a tady
Pokud přestaneme řešit ostatní, začneme se víc soustředit na sebe. Energie, která by jinak putovala k ostatním lidem, se obrátí do nás, dovnitř nás samotných doslova. Už je ten čas, který ušetříme zjišťováním, jak si stojí ostatní, můžeme přeci vložit do činností samotných. Nezapomínejte, že kam vkládáme energii, to sílí. Vkládejme ji tedy do nás a dělejme věci tak, jak umíme nejlépe my, ne tak, jak to umí nejlépe druzí.
