Když se nám narodí potomek, jsme opojeni láskou a veškerá pozornost je směřována směrem k němu. Což je pochopitelné. Miminko potřebuje naši péči téměř dvacet čtyři hodin denně. Bez nás by nepřežilo. Ale je tu ještě někdo, kdo nás a naši lásku potřebuje ve stejné míře.
Vy a váš partner na piedestalu
Přiznejte si to. Bez vás a vašeho partnera by tu vaše miminko prostě nebylo. Pomineme náročné a v hodně případů emocemi nabité šestinedělí (u někoho může trvat déle), tedy období, kdy se žena hojí po porodu a zároveň se učí své nové roli) a soustřeďme se na dobu, kdy si doma takzvaně všechno sedne. I ve shonu a pro ženu mnohdy náročném období, je dobré se zastavit a zamyslet se nad naším vztahem k nám i k partnerovi. Svému dítěti umíme dávat lásku bezpodmínečně, a to i v momentech, kdy nás třikrát za noc budí, odmítá příkrmy a vzteká se, když mu rostou zuby. Umíme však lásku ve stejné míře dávat i sobě a nadále ji dokazovat i protějšku? Umíme se na sebe „nezlobit”, když nejsme takovou matkou, jakou jsme si řekly, že jednou budeme? Umíme se mít pořád rádi a přijímat se takové jaké jsme? A pečujeme o náš vztah k sobě a partnerovi tak, aby vydržel co možná nejdéle, v nejlepším případě napořád?
Bez práce nejsou koláče
Na každém vztahu, a obzvlášť na vztahu, do kterého se narodí dítě, je nutné pracovat. Pokud je to možné, je dobré s partnerem chodit na rande, jako za starých dobrých bezdětných časů. Zajít si na večeři, do kina, mluvit o svých i jeho potřebách. Ale jak pracovat na vztahu, když prarodiče bydlí stovky kilometrů od svých vnoučat nebo jako prarodiče moc nefungují a o svá vnoučata prostě nejeví zájem? Vyhraďte si večer čas jen pro sebe. Když vaše miminko usne, sedněte si s partnerem nad skleničkou vína, přichystejte si dobrou večeři doma nebo si čas od času něco objednejte. Stáhněte si film. Vydechněte si. A hlavně hodně mluvte. Komunikace je totiž klíčem ke všemu. Řekněte partnerovi o svých pocitech, svěřte se mu s čím byste potřebovala pomoct a na oplátku se ho zeptejte, jak je v nové roli šťastný on a co by ho potěšilo.
Na prvním místě jste vy
Jedním z nejpravdivějších mateřských klišé je, že pokud je šťastná matka, je šťastné i dítě (tedy pokud mu zrovna nerostou zuby nebo si neprochází vývojovým spurtem :-). Tím nejdůležitějším člověkem není vaše dítě, ale vy sama. Vezměte si fakt, že pokud by nebylo vás, rozhodně by tu nebylo ani vaše dítě. A pokud nebudete odpočatá vy, odrazí se to i na vztahu k vašemu dítěti. Ne každé dítě je však usměvavé a nenáročné. Pokud je to váš případ, musíte si na sebe vyšetřit paradoxně daleko více času než maminka, která si může v klidu vypít kafe a přečíst si časopis, zatímco si její miminko spokojeně hraje s hračkou na zemi. Najděte si v blízkém okolí saunu, solnou jeskyni, kavárnu, jógové studio, kam budete moci zajít o víkendu nebo večer, když se manžel vrátí ze zaměstnání. Každá hodinka „o samotě" (nebo s kamarádkou) pomůže.
Děti se učí napodobováním
Pokud dceři ukážete, že na prvním místě jsou potřeby druhých, je možné, že ani ona sebe nebude v dospělosti považovat za prioritu. Syn se od vás možná naučí, že ženy jsou tu od toho, aby se o vše postaraly a vy si nakonec budete koledovat o vyhoření. Ano. Syndrom vyhoření se netýká jen pracovních pozic, ale i matek. Koneckonců mateřství nezná pracovní dobu od-do. Matkou jste prostě nonstop. A proto je třeba si to co nejvíc užít. I kdyby to měla být jedna vana týdně, maska na obličej, káva na procházce s kočárkem a večeře s manželem ve vaší oblíbené restauraci jednou za čtvrt roku. Čas nevrátíme. Čas plyne. Je třeba si naplno užít každý den a snažit se být každý den šťastná. Jak jednou řekla Charlotte v Sexu ve městě:„Jsem šťastná každý den. Ne celý den, ale každý den.” Každý den si vám na míru naplánujte tři věci, které vás potěší a rozložte si je na ráno, odpoledne a večer. I kdyby bylo nejhůř, vždy se tak máte na co těšit.
Až jednou zase zůstanete sami
Nezapomínejte na sebe, ale ani na vašeho partnera. Byl tu před vaším miminkem a byla byste přeci asi jen ráda, kdyby tu byl i poté, co se vaše dítě osamostatní a odstěhuje. Váš muž od vás sice nepotřebuje nakrmit, ale vyslechnout a pohladit potřebuje úplně stejně jako vaše ratolest. Koneckonců, s přibývajícím věkem a stářím se budete vzájemně potřebovat čím dál víc.
