Lenka Wernerová, 22. 6. 2022

Vůle. Magické slovo o čtyřech písmenkách, bez kterého se s plněním novoročních předsevzetí nedostaneme ani za druhou půlku ledna, nemluvě o překonání sebe samých třeba ve vztahových rovinách. Tak krátké slovo a tolik síly. Jak vůli ovládnout a posilovat, aby nám začala sloužit a nemuseli jsme o ní tvrdit, že ji jaksi nemáme?

Mozek a jeho koleje

Jak často a ráda opakuju, mozek, ačkoliv se zdá, že nám chce vždy dobře, není tomu tak, zdá se, vždy. Má rád své staré, zajeté koleje a často nám je taky připomíná. Vyplatí se to ráno, když si jdeme čistit zuby, to ano. Ale už se nám nevyplatí v případech, kdy se chováme podle starých vzorců, které nám neslouží a již nám nic nedávají jen proto, že nám je mozek nabídne jako první možnou variantu, kterou zná(me). Dělá to proto, aby nám ušetřil energii a čas. Když k tomu připočteme naši domněnku, že vlastně děláme dobře, když si zase nejdeme zaběhat, protože jsme unaveni a tělo se má přece poslouchat, zaděláváme si na posilování našich starých vzorců místo toho, abychom trénovali nové a posilovali naši vůli.

Pocit, který je v budoucnu

Kde je zakopaný pes? Rozhodujeme se totiž často podle „teď a tady“. A zrovna u nových aktivit, do kterých musíme investovat čas a sílu a nějaké to sebeodhodlání, se nám způsob „teď a tady“ neoplatí. Žít přítomným okamžikem není to samé, jako se na něj vymlouvat. Budeme-li se rozhodovat více podle nálady, kterou bychom měli po aktivitě, rozhodneme se daleko lépe. Příkladem, nechť je naše oblíbené, neoblíbené běhání, do kterého se nám vždy víc nechce, než chce. Sednout si s kávou na gauč po práci je přece daleko příjemnější. Pokud už zapínáte kávovar, představujete si sami sebe s kávou a mobilem na gauči, zastavte a představte si ten dobrý pocit, který máte po sportu (ach ty endorfiny, které nejdou obelhat, což?). Najednou se představa vyběhnutí nezdá až tak špatná. Protože srovnáme-li pocit poté, co se zvedneme z gauče s dopitou kávou, ke které jsme si ještě určitě něco zakousli, s pocitem, který máme po sportu, víme, hned po čem se budeme cítit lépe. A to jak psychicky, tak fyzicky. Pokud tedy často opouštíte od toho, co byste chtěli dělat a dáváte-li přílišnou váhu tomu, jak se cítíte momentálně, začněte se víc rozhodovat podle pocitu, který byste měli v budoucnosti. Jak se běžně cítíte po aktivitě, do které se vám teď nechce?

Chce to trénink

Čím důkladněji budeme posilovat, trénovat, tím více podpoříme stavbu nových kolejí a vzorců a tím rychleji se do toho všeho dostaneme a zvykneme si. Už nás to nebude tolik „bolet“, už nad tím vším nebudeme muset neustále přemýšlet, nutit se a přesvědčovat tak, jako na začátku. O to lépe se nám bude žít. Ať už je to u sportu, hubnutí, přestávání s kouřením nebo workoholismem.

Z obtížného do obvyklého

Časem se nám toto úsilí bude zdát méně náročné, až si jednou uvědomíme, že běháme rok v kuse, nekouříme několik týdnů nebo jsme zhubli deset kilo, a lépe se nám spí po přečtení dvou stran než po dvou emailech. Každá obtížná situace se pro nás jednou stane obvyklou činností. Je k tomu ale potřeba disciplíny. Pracovat na sobě a svých snech, i když se nám zrovna teď dvakrát nechce. Rozhodovat se podle toho, jak se budu cítit poté, ne jak se cítím teď.

Vše má své meze

Pokud chceme být duševně i fyzicky fit, musíme znát také svoji sílu a hranice. Nemůžeme se porovnávat a nastavovat svůj svět podle ostatních. V zrcadle musíme mít vždy jen sebe. Jak je lehké, abychom zůstali sedět na gauči a nevyběhli, neposunuli se do jiného zaměstnání, přesto, že v tom stávajícím nejsme šťastní, ale setrváváme, protože máme jistotu, prostě tak, jak je lehké usnout v životě na vavřínech a prožít ho na autopilota, tak je snadné uhnat si neurózu. Je více než žádoucí najít si v životě a ve všem, co děláme, balanc. Rovnováhu. Nepřestřelit start, jít raději plynule a pomalými krůčky. V životě není kam spěchat a na jeho konci chce být málokdo.