Když nemáme děti, honíme se často za prací. A když děti máme, honíme se za nimi. V podstatě se honíme pořád za něčím a na to nejdůležitější si čas uděláme málokdy.
Sen verus realita
Když studujeme, často sníme o tom, jak jednou bude vypadat náš život. Sníme o krásném místě ve skleněné budově s výhledem, kam si na svůj stůl ráno doneseme kafe, pracujeme, občas odletíme na služební cestu a pravidelně si zajdeme večer na drink s přáteli. Realita je taková, že nestíháme hned z rána, do kanceláře přiletíme s kávou v ruce, rychle zapneme počítač, utíkáme na meeting, oběd sníme leckdy u monitoru a večer odpadneme na gauči před televizí v lepším případě a před nedokončenou prací v tom horším. Kolikrát nemáme čas na sport, výstavu, ani na to se s někým seznámit. Ve třiceti pěti zjistíme, že nám jaksi ujíždí vlak, a to jsme prakticky téměř na začátku toho opravdového dospělého života. A tak si říkáme, že „až“ budeme mít děti, tak si s nimi doma aspoň odpočineme. Říká se tomu přece rodičovská a mateřská „dovolená“.
Odpočinu si na mateřské
A o té dovolené zjistíme, že jsme s energií úplně na dně už pár hodin po porodu a vyhlídky na zlepšení jsou v rámci několika měsíců v nedohlednu. Nespíme v noci, nespíme přes den a vlastně, zase, nic nestíháme. Nakojit nebo připravit mlíčko, přebalit, doktor, nakoupit, uvařit, vyprat, přebalit, nakojit, zase uvařit, uklidit a stále dokola. Tak kdy to skončí?
Vědomě se zastavit
Skončí to tehdy, když se doopravdy zastavíte. Život není semafor, který pravidelně ukazuje červenou abyste zastavili, ani oranžovou, že už zase můžete jet. Červenou si umíme nastavit jen my. A když se vědomě čas od času nestopneme, můžeme dostat červenou v podobě nějaké nemoci, kdy nás o stopku prosí i tělo.
Vnímat sebe lze jen o samotě
Zastavovat bychom se měli pravidelně. Ne nadarmo se v poslední době mluví o syndromu vyhoření naskrz všemi profesemi. Nejen těmi kancelářskými, ale i rodičovskými. A protože během běžných dní jsme pořád s někým, je dobré, když jsme občas jen sami se sebou. Proč? Jen když nemluvíme nahlas, můžeme vnímat, jak se cítíme „uvnitř“. Jak se nám dýchá, jak se nám žije, a jestli jsme spokojeni. Jen když jsme sami, můžeme být k sobě naprosto upřímní, nepřetvařovat se a dělat si věci chvíli jen po svém. Stejně, jako si vynahrazujeme čas pro práci, pro rodinu a přátelé, vyhraďte si čas jen sami pro sebe. Pokud jste to nikdy nedělaly, možná vám to zprvu bude připadat divné. Po čase ale zjistíte, jak úlevné je vydechnout a nesoustředit se na nikoho jiného, než na sebe samotnou.
