Kdy jindy než teď bychom si měli uvědomit, že život, který žijeme, nám skutečně přináší mnoho radosti. Kdy jindy než teď bychom si měli uvědomit, že nic není samozřejmé a trvalé. Kdy jindy než teď bychom měli začít žít.
Pamatujete si, jak jsme spílali nad tím, že jsme museli do práce, na nákup, že nic nestíháme? Že nutně potřebujeme, aby měl den více než 24 hodin? Zdá se, že teď naopak můžeme spílat nad tím, že nemáme to, co jsme měli. A nebo jít opačnou cestou a snažit se vytěžit z této situace co nejvíce. Zamyslet se nad tím, že nic není samozřejmost a pocítit vděčnost za „nudu” všedních dní, kdy jsme si mohli dělat téměř cokoliv se nám zachtělo.
Samozřejmosti běžných dnů
Často zapomínáme na to, jak dobře se máme. Že můžeme chodit do práce a nemusíme zvládat tři věci najednou (domácnost, výuku dětí i naši práci a být u toho všeho na jednom pár metrech čtverečních). Že když se nám nechce vařit, můžeme si zajít do restaurace a večer náš život probrat s kamarádkou v baru, jak se říká “tváří v tvář“. Že když si potřebujeme odpočinout, stačí nám zajít si na kávu, do sauny či se jen tak projít městem mezi lidmi.
Pozitivní proměna
Vše, na co jsme byli zvyklí, je pryč. Je pryč nuda všedních dní, kdy jsme zůstávali doma jen proto, že venku nebylo takové počasí, které jsme si na výlet nebo procházku přáli. Co bychom dnes dali za to, kdybychom mohli jít ven a potkávat se s přáteli klidně za deště. Zatímco před měsícem jsme zůstávali doma, protože jsme neměli program, dnes si program vymýšlíme, abychom mohli jít ven. I když jsme doma sami a venku je škaredě, jdeme se projít, abychom byli alespoň trochu aktivní. To je ale velmi pozitivní změna!
Až to všechno skončí
Celá tato situace je vskutku smutná. Doba je nejistá a lidé se bojí. Jedno je však jisté. Vše má svůj konec. Stejně tak bude mít tato nemoc, a vše, co se sebou přinesla. Je jen na nás, jak s tím, co nám nemoc přinesla, naložíme. Jestli si uvědomíme negativní, ale i pozitivní dopady. Jestli se z těch negativních poučíme a budeme k sobě více ohleduplní a budeme víc žít přítomným okamžikem, abychom měli hezkou budoucnost. Je jen na nás, zda si budeme vážit všech služeb, kterých využíváme, a které ve 21. století bereme jako samozřejmost (od malých kaváren, přes lokální butiky až po prodejce potravin a zdravotní péči). Ale také, jestli si zapamatujeme, že víkend se dá strávit i jinak než korzováním po obchodních centrech. Například procházkou po lesní cestě, která vlastně není až tak daleko od místa, kde bydlíme. Že ne každý víkend je třeba chodit do restaurací, ale můžeme si uvařit ze surovin, které jsou dostupné na farmářských trzích, které nám teď tolik chybí. A že k obědu či večeři můžeme přizvat naše přátelé nejen přes video hovor, ale osobně ke stolu. Obejmout je, dát si s nimi skleničku a být za to vše, co nám jindy přijde tolik normální, pro jednou vskutku vděční.
Pokud je něco, co bychom si celé této situace měli odnést, pak je to právě pocit vděčnosti za služby a aktivity, které za normálních okolností považujeme za tolik běžné. Ať už budeme slavit konec této krize, dřív nebo později, nikdy nezapomeňte na pocity, které jste v sobě nosili, na samozřejmosti, které vám tolik chyběly a začněte žít život plný vděčnosti i za maličkosti.
