Deset let fotila reportáže v místech, kam by se většina lidí neodvážila vstoupit. Dokumentovala život narkomanů na afghánsko-pákistánské hranici, fotila na vrakovišti tankerů v Bangladéši, brodila se největší skládkou odpadu v Kambodži. Uznání si vysloužila i svými snímky ozbrojených dětí v pásmu Gazy nebo dětí pracujících v cihelně v pákistánském Péšáváru. Před pěti lety se Alžběta Jungrová rozhodla zpomalit – a zůstat na čas doma. Jenže zpomalení se nekonalo.
Posuďte samy. Koncem roku měla Alžběta Jungrová úspěšnou výstavu v Pearl Gallery, na jejíž vernisáži čekalo návštěvníky překvapení. Všech osm velkoformátových koláží totiž fotografka přestříkala sprejem, takže připomínaly stírací losy. Návštěvníci si pak sami setřeli ty části fotek, které chtěli vidět. Výsledkem byly originální obrazy, na kterých se kromě autorky podíleli i její hosté. O pár týdnů později spoluzakládala s šesti dalšími špičkovými fotografy – Antonínem Kratochvílem, Karlem Cudlínem, Janem Dobrovským, Tomki Němcem, Janem Mihaličkem a Martinem Wágnerem – spolek 400 ASA. Jejich společná výstava začala v pražské Národní galerii v pátek 1. března.
V příštích týdnech pak bude fotit natáčení nového filmu Agnieszky Hollandové, dokončuje sérii fotek z ženské věznice, přemýšlí o účasti na prestižní přehlídce Paris Photo, připravuje tisk dvou knih, fotí hned několik vlastních projektů a samozřejmě se věnuje i komerčním zakázkám.
Jste s odstupem let s tím rozhodnutím skončit s cestováním a pracovat víc doma spokojená? Nestýská se vám po dramatičtějších podmínkách, zajímavých, byť nebezpečných místech?
Musím říct, že právě teď už mi to začíná pomalu chybět, přece jen je to už skoro pět let. Pořád dělám dokument, časosběrné věci, svoje projekty. Je v tom teď pro mě mnohem větší svoboda, nic mě netlačí, dělám to, co mě baví a zajímá. Některá témata můžu fotit i několik let a myslím si, že je to v rámci dokumentu hodnotnější, má to větší výpovědní hodnotu, než když člověk někam odletí a tam se snaží během týdne něco vyfotit. Přičemž nerozumí spoustě věcem od mentality, kultury nebo zázemí, ze kterého ti lidé pocházejí. Samozřejmě cestování je fajn a je fajn občas vidět nové věci, nebo je vidět jinak. Takže teď zvažuju, že bych někam vyjela. Už teda asi ne do žádných nebezpečných oblastí, ale spíš hledat nějaké příběhy nebo věci, které mě baví. Ale celkově mě dokument, který dělám tady, baví víc. Právě tím, že můžu jít víc do hloubky. To je pro mě nový moment.
Viděla jste spoustu bídy, utrpení. Je mezi těmi zážitky nějaký, který vám paměť stále vrací? Něco, co je s vámi vlastně pořád?
Nejsou to přímo konkrétní vzpomínky, ale celkově se mi změnil pohled na svět, vnímám ho jinak. Věci, které vidíte, ve vás zničí představu, že svět je spravedlivý. Myslím si, že není. Jsme determinovaní tím, kde se narodíme, kde vyrosteme. Tohle zjištění ve mně zůstalo a už se nejspíš nezmění. Nebo spíš takhle – ani pět let tady mě nepřesvědčilo, že to tak není. Ale konkrétní zážitky se mi nevrací.
Splnila ta změna to, co jste od ní očekávala? Jste spokojenější, odpočinula jste si?
Musím to zaklepat – spokojená jsem. Ale u mě to je dané tím, že mám strašné štěstí a dělám to, co miluju. Od začátku. Tudíž i když se mění disciplíny a obory, pořád je to ta fotka, která mě fascinuje, mám ji ráda a baví mě její vytváření. Jen teď dělám jiný druh fotky, což s sebou přináší zase jiné věci – musím mnohem víc svítit, pracovat víc s lidmi a sama si je režírovat, což je taky zábavné. A navíc vidím, jak se tyhle zkušenosti zase zpátky promítají do toho dokumentu. Posouvám se tím, že se učím jiná odvětví, ale pořád je to ten jeden základ. A jestli jsem šťastnější a spokojenější? Já jsem vlastně celkově šťastná a spokojená s tím, co dělám… Samozřejmě, vidět ty věci, které jsem viděla, člověka sejme. Ale tady zase člověka sejmou jiné věci, život je tak vybalancovaný, že všude je něco. Vytvořila jsem si svoje rituály, mám teď na všechno harmonogram, což je po tom všem uklidňující. Jedu teď vlastně docela nudný život, ale pro mě je to uspokojující.
Fotíte teď věci, na které jste během těch deseti let neměla prostor?
Přesně tak. Já jsem hodně hyperaktivní a pořád musím něco dělat. Když nepracuju, mám pocit, že se svět hroutí. Moje práce je můj koníček, takže jsem si teď rozjela úplné disko – dělám všechno. Snažím se fotit portréty, akty, krajinky, koláže. A mám ten čas, což je skvělé. A k tomu se živím reklamou. Tím, že je to pro mě zábava, dokážu u toho strávit dvacet hodin denně a jsem šťastná. Takže jsem se teď pustila napříč vším, a uvidím, co z toho budu chtít dělat dál. Nebo jestli budu dál dělat všechno, nebo jaké znalosti si zase přenesu z jednoho žánru do druhého. Je to takový nekonečný vývoj.
A už nějaký směr převažuje?
Ne, zatím ne. Mě na tom ale strašně baví i to střídání. Protože i ty nejlepší věci se můžou stát stereotypem. Tím, že střídám žánry, je to pořád napínavé.
Kolik času věnujete vlastní tvorbě a kolik komerčním zakázkám? Je to půl na půl?
Reklama zabírá pár dnů v měsíci, ale zase ty zakázky kromě samotného focení obnášejí i technické obhlídky, schůzky s klienty… Pak dělám občas portréty na zakázku, plakáty. Teď jsem po strašně dlouhé době vzala natáčení filmu. Filmy jsou většinou běh na dlouhou trať, třicet dní na place se stejnými lidmi. Ale teď mi nabídli, abych fotila natáčení s Agnieszkou Hollandovou, což jsem nemohla odmítnout. Ona mě fascinuje. Máme dohodu, že nebudu na place celou dobu, vybereme zajímavé scény, protože jinak už bych to časově asi nezvládala. Ale moc se na to těším, protože vidět ji pracovat, sledovat, jak funguje a jak o těch věcech přemýšlí, jak pracuje s herci, je pro mě strašně zajímavé. Ale jinak asi v tuhle chvíli časově převažuje moje volná tvorba. Výstava ve Veletržním paláci, účast na Paris Photo, to jsou velké věci, na kterých pracujete dlouho a které zaberou strašně času. Pak jsou zase měsíce, kdy převažuje komerce nad vlastní tvorbou. Je to super kombinace, která mi naprosto vyhovuje. A jsem ráda, že si to můžu dovolit, že si můžu dovolit dělat vlastní věci víceméně na půl úvazku. To je dar. Kdo může říct, že si dělá, co chce.
Dá se říct, kolik času strávíte s přípravou jedné fotky? Jak dlouho o ní přemýšlíte, promýšlíte koncepci, kompozici?
Hodně záleží na žánru fotky. Já třeba i u dokumentu strávím spoustu času. U něj člověk zaznamenává nějakou realitu vlastním pohledem a já mám velkou představivost, všechno si vizualizuju. Takže u každého souboru vždycky dopředu vymýšlím skladbu, co by to mít mělo, a co ne. Jenže pak mi realita stejně dá pár facek. Už jenom když si naplánuju sluníčko, je vždycky zataženo, a naopak. Ale u portrétů nebo stylizovaných věcí je to vždycky dost času. Když jsme dělali soubor Tajemství pro magazín Soffa, vymýšlela jsem ho 14 dní. Ale i to je pro mě hrozná zábava. U některých věcí je to strašně důležité, protože musí mít nějaký koncept a myšlenku. Takže ta kreativní práce na tom je větší než to samotné focení. A zrovna dneska mi Bára Prášilová vyprávěla, že jednu svoji fotku fotila rok, takže asi tak (smích).
Vy jste měla na podzim takovou zvláštní výstavu v Pearl Gallery, jmenovala se Po noci přijde ráno, a její příprava asi taky nějaký čas zabrala.
Ano, tam jsem na každé z těch fotek dělala týden. Loni na jaře mi bylo 40, což je doba, kdy se člověk nějak vyrovnává s dospělostí, zjišťuje, že věci asi nebudou tak, jak si představoval. Vytvořila jsem koláže, kterými jsem reflektovala svůj pohled na svět. Míchala jsem dohromady některé dokumentární věci se svými představami, které jsem fotila v rámci svých projektů. Je v tom všechno, sny, realita, bolesti… A pak jsem si řekla: kdo se chce pořád koukat na to, co já cítím? Super by bylo, kdyby se lidé mohli zapojit, kdyby to bylo i pro ně. Je to sice můj deník, ale na vernisáž přijdou většinou mí kamarádi. A pak mě napadlo, že by bylo skvělé, kdyby to bylo jako stírací losy a každý by si na té vernisáži něco seškrábal, nebo naopak něco připsal, a tím by se ten deník doplnil i o vnější svět. Lidi by si seškrábali ne celé plochy, ale jen to, co chtějí vidět. A to je přesně jako ten život – život je o tom, co vidíme, co chceme vidět nebo co dokážeme pochopit. Tak jsme si to s galeristkou nadšeně odsouhlasily. A já se ráno probudila a říkám si: Ale jak to udělám?
To by mě dost zajímalo.
Zavolala jsem do tiskárny, kde dělají stírací losy, že mi tam určitě poradí. Jenže ti se mi samozřejmě vysmáli, protože ty koláže byly metr deset na metr sedmdesát na hliníkových deskách. Takže jsem zamířila do výtvarných potřeb pro grafiťácké spreje, a zkoušela jsem, jaká vrstva, kolik vrstev, na jakou podložku, aby to šlo opravdu seškrábat. V mém bytě bylo úplně všechno postříkané, zkoušela jsem to na zrcadle, na všem. A když jsem to konečně vychytala, jenom sprejování těch osmi věcí trvalo tři dny nonstop. A to mi ještě pomáhali kluci, co je potom instalovali, protože jsme je nanášeli v šesti vrstvách, které jsme mezitím museli nechat zaschnout. Takže když jsme to dodělali, proklínala jsem se a slibovala si, že už budu dělat jenom černobílé tisky v rozměru 50 na 70 (smích). A teď už samozřejmě vymýšlím na podzim daleko větší blbosti. A nakonec to bylo super, fungovalo to ještě líp, než jsem si představovala. Ta výsledná díla vypadají fakt zajímavě. Po vernisáži jsem je zafixovala, aby už nešly dál stírat, takže už nikdo nikdy neuvidí tu reálnou fotku samotnou.
Říkala jste, že u dokumentu máte vždycky promyšlené, jak by fotky měly vypadat. Nejste pak někdy výsledkem zklamaná?
To jsme zpátky u toho celého života, který si člověk nějak představuje, a pak je zklamaný. Naše očekávání jsou naším největším průšvihem. Člověk si samozřejmě všechno vizualizuje v tom nejlepším světle, a pak to tam není. A co je ještě horší – někdy to tam je, a já to v tu danou chvíli nestihnu zmáčknout. Nebo to nevidím. Mám spoustu takových momentů, kdy jsem si říkala: měla jsem jít o metr níž, měla jsem trochu změnit úhel. Tohle všechno pak bohužel vidíte až u editování, kdy nad těmi fotkami sedíte a říkáte si, že neumíte fotit. Já jsem strašně sebekritická. Často si říkám, že bych mohla být i míň, abych byla trošku spokojenější, ale zase – sebekritika je motor. Člověk se pak víc snaží, snaží se poučit z chyb. A někam se posouvá, což je princip veškeré kreativní práce.
Spolupracujete i s malíři, nedávno třeba s Martinem Krajcem. Nabízí se otázka: Samotná fotka už je vám málo?
Ne, to ne. To je to moje rozpínání, posouvání a objevování. Vystudovala jsem fotku, pak jsem se začala živit v novinách a pak jsem patnáct let dělala dokument, což je disciplína, kdy člověk jen zaznamenává. Sice nějakým subjektivním způsobem, ale pořád je to jen záznam něčeho, co existuje. A najednou si po těch 15 letech můžu dělat, co chci. Takže chci všechno (smích)! A chci zkoušet hranice. Navíc u fotky je člověk sám, takže konfrontace a spolupráce s malíři je skvělá v tom, že stavíme koncept už od začátku dohromady. Mám parťáka, se kterým to můžu diskutovat, oba se navzájem posouváme. Ta vidění jsou jiná a je zajímavé, co z toho vznikne, když jednu věc vytvářejí dva různí lidé různými technikami. Pro mě je teď princip jasný: já se chci focením bavit. Takže využívám všech možných i nemožných cest a zrovna tohle mě baví. Nedávno jsem udělala dvě díla s Jakubem Janovským, který dělá úplně jiné věci než Martin Krajc, a podobný projekt bych chtěla udělat třeba i s dalšími pěti malíři.
Spěje to k nějaké sérii a výstavě?
Určitě bych z toho chtěla udělat výstavu. Je to zase nějaká další cesta, kterou si člověk musí zkusit. A je u toho legrace, takže v pořádku.
Jak to vypadá s vaším souborem Štěstí, který si průběžně fotíte už několik let? Nedošly vám náměty?
Naopak! To je soubor pro radost – pro svoje štěstí tvořím Štěstí. Je to taková sběratelská vášeň, která musí dozrát. Občas někde ulovím nějaký šťastný moment. Fotku, ze které jasně čiší ta emoce štěstí. Fotografie je v tomhle neúprosná, pokud na ní není emoce znázorněná, já už pod ní nemůžu dopsat, že tady ten chlapeček, co sedí v koutě, byl šťastnej. Je to takový lov.
Dokážou lidi vůbec poznat, kdy jsou šťastní?
Spousta lidí pořád čeká, až to štěstí přijde, a ono pořád nic. A nakonec si zpětně řeknou, že vlastně byli docela šťastní, ani o tom nevěděli. Tohle je věc, kterou bychom se měli učit doceňovat. To, co máme tady a teď. Pořád se ženeme za něčím, co bude a co bychom chtěli. A když už to máme, tak bychom zase chtěli něco jiného. Jenže na druhou stranu je ta nespokojenost taky jedním z hnacích motorů lidstva. Ta vlastní věčná nespokojenost se vším, ta nás žene. Asi bychom byli mnohem šťastnější, kdybychom tohle nedělali, ale to je stejné jako s těmi očekáváními. Taková je lidská povaha.
Koncem roku jste s dalšími šesti špičkovými fotografy založili spolek 400 ASA. Proč? Fotografické spolky u nás v posledních desetiletích moc tradici nemají.
Česká povaha je taková, že se všichni starají o vlastní rybníček a všichni si konkurují. To je podle mě jedním z důvodů, proč spolky nevznikaly. Konkurence je tu obrovská a i ego hraje roli. Ve spolku je to ale pro všechny v mnoha směrech jednodušší. Dali jsme dohromady jména, která u nás ve fotografii něco znamenají. Cokoli potřebujeme prosadit nebo udělat, dělá se to lépe skupině než jednotlivci. Sama bych asi výstavu v Národní galerii neměla, ale jako skupina ji tam máme. A jsou tu i další věci. Rádi bychom otevřeli stálou galerii u Anděla, ve které bychom chtěli vystavovat mladé nadějné dokumentaristy. Také budujeme archiv našich vlastních prací, který tu po nás zůstane. V Česku máme dokument na výborné úrovni, ale neexistuje archiv. A samozřejmě se nám lépe žádá o granty, můžeme se lépe prezentovat, můžeme se spolu radit, konzultovat, dělat workshopy, přednášky. Je spousta věcí, které se prostě ve skupině dělají lépe. Problémem samozřejmě je, že dva lidi se ještě jakž takž domluví, ale sedm lidí… Ale zase se všichni navzájem někam posouváme. My jsme si vlastně založili takový zájmový kroužek fotografů, který se pravidelně schází (smích). Ale samozřejmě bychom chtěli také pomoct české fotce.
Co budete na výstavě v Národní galerii prezentovat?
Máme pro sebe celé 5. patro, kde budeme mít každý vyčleněnou jednu část. Poběží tam i patnáctiminutová videoprojekce, která představí průřez prací každého z nás a budou tam i knížky na prohlížení. Já tam budu mít soubor ze zákulisí pražské burlesky, což je soubor, který si do šuplíku fotím už sedm let. A nebýt téhle výstavy, fotím ho nejspíš spokojeně do šuplíku dalších sedm let a vůbec by mě to netrápilo (smích).
Jak si vybíráte náměty? Třeba zrovna tu burlesku.
Vybírám si hodně ženská témata, ženy jako téma, jako objekt. Souvisí to s tím, co jsem říkala na začátku, že je důležité rozumět mentalitě, což mi cestování neumožňovalo. A když si mám vybrat, co chci dokumentovat, vyberu si něco, k čemu se můžu nejvíc přiblížit a pochopit to. A to pro mě budou vždycky ženský. Proto teď fotím v ženské věznice nebo v backstage burlesky. Burleska se mi vizuálně vždycky líbila, je to taková oslava ženskosti, návrat k tomu, abychom byly víc ženské. Takže jsem se jednou přišla podívat, a začala jsem ji fotit. Takhle trávím páteční večery – v backstage burlesky (smích). Přitom jsem tu poslední, loňskou show ani neviděla. Vidím ji ze zákulisí, ale jinak ne. Takže budu muset zajít jednou na show i bez foťáku, abych něco viděla.
Letos chcete vydat i dvě knížky. O čem budou?
Tou první jsou deníky, které jsem psala mámě. Psala jsem jí z každé cesty každý den, celých těch skoro deset let. Protože máma se strašně bála a já jsem ji nechtěla trápit, udělala jsem dohodu sama se sebou, že jí každý den napíšu, co se děje. A máma všechny ty maily schovávala. Když jsme loni dělali výstavu v Nikon Photo Gallery, udělala jsem takový fotografický průřez těmi deseti lety. Smála jsem se, že si dělám retrospektivu, a že je na to ještě brzo. Ale v rámci toho cestování to bylo na místě, to je uzavřená věc. A když jsem tam tak stála, říkala jsem si: no tak dobrý, mám vybraných 100 fotek. A teď bych chtěla vzít těch 100 fotek a nakombinovat je se sto stranami toho deníku. Myslím, že by pro lidi mohlo být zajímavé přečíst si, co člověk prožívá, když takové věci fotí.
Není to pro vás příliš intimní? To se vlastně úplně odkopete?
Je to strašně osobní. Ale to s tou fotkou člověk dělá furt – jdete s kůží na trh. Vždycky to bolí, vždycky je to nějaká intimita, kterou ze sebe člověk musí vydat, jinak to nemá cenu ani dělat. Nemá cenu něco vytvářet, pokud do toho nedokážeme investovat sami sebe. A tohle je navíc věc, kterou jsem uzavřela už před pár lety, takže k tomu mám už určitý odstup. No a druhou knížkou bude série z ženské věznice. Obojí bych chtěla vydat na podzim – nejdřív deníky, a pak věznici.
Co vás v poslední době nejvíc potěšilo? Potěšil mě vznik agentury. Na to jsem hrozně pyšná. Jednak kvůli tomu, že jsme vůbec byli schopni se dát dohromady a nějak to ustát. A taky mě těší, že v té skupině jsou jména českých fotografů, které jsem měla už v dětství jako ikony. A najednou jsem součástí něčeho takového a přijde mi to úplně neuvěřitelné. Přece jenom, kluci jsou takřka o generaci starší, takže pro mě je velká pocta, že můžu být v takovémto pánském klubu.
