Nedáme výpověď, i když už nás to v práci dlouhou dobu nebaví. Neopustíme vztah, i když víme, že nemá žádnou budoucnost. Neřekneme ne, i když vnitřně tak moc chceme. Proč, a čeho se tak pořád bojíme?
Strach jako paralyzátor
Strach je v našich životech naprosto paralyzující proměnná, která nás nenechává dělat změny, jež by nám prospěly nebo po kterých toužíme. Strach je emoce vznikající jako reakce na nějaké nebezpečí, které nám hrozí nebo by hrozit mohlo. Oproti tomu milujeme jistotu. Jistotu pravidelného příjmu, jistotu alespoň nějaké opory v našem protějšku, jistotu, že když pokaždé na všechno kývneme, pak nás budou mít ostatní pořád rádi. Jenže všechen ten strach a scénáře, které si kolem události vykreslujeme, se většinou odehrávají jen v našich hlavách. Ve skutečnosti nám žádné reálné nebezpečí nehrozí. Naopak, pokud překonáme vnitřní obavy a překročíme pomyslnou hranici komfortní zóny, můžeme se mít v konečném důsledku daleko lépe. Sice můžeme přijít o jistotu současného zaměstnání, ale také můžeme najít nové, lépe placené, s obsahem, který nás bude víc bavit, s lidmi, kteří nám třeba víc sednou. Historicky nám byl samozřejmě strach velmi užitečný. Mohlo nás sníst zvíře, mohli jsme zmrznout v jeskyni. Mohli jsme skončit sami a umřít. Tento strach ze samoty v nás přetrvává a přelévá se třeba i do porovnávání se s ostatními. „Co když budu vyloučen ze své sociální skupiny, protože nenosím tuhle značku?“ „Co když moje dítě bude vyloučeno z jeho sociální skupiny, protože nemá mobil?“ Na druhou stranu, kde bereme jistotu, že koupíme-li „tu značku“, „naše“ společnost nás nevyloučí za něco jiného?
My samotní
Proto, aby nás měli rádi ostatní, musíme mít nejprve rádi sami sebe. Protože u nás a v nás vše začíná a končí. Ne u ostatních a ne u toho, abychom někam zapadli. My musíme hlavně najít a zapadnout sami do sebe. Pak nás teprve začnou přijímat lidi, kteří se s námi nebudou bavit kvůli našemu statusu, ale kvůli nám samotným.
Jaké jsou jistoty současností?
Současné události i události posledních pár let nás mohly naučit, že jistoty, které máme, jsou stejně velmi nejisté. Nelze se spoléhat na nic. Proto bychom se měli do svých životů opřít a naučit se pružně reagovat na jakoukoliv situaci, která se nám děje. Nebýt zbrklí v rozhodnutí, ale naučit se kriticky myslet, a když přijde na věc, umět se rychle rozhodnout. Stěžování nám v krátkém časovém horizontu může být prospěšné jen tehdy, jestliže nás pomůže nakopnout k nějaké změně. Pokud si však rok stěžujeme a rok s tím nic neděláme, pak je to absolutní plýtvání časem i energií, kterou bychom mezitím mohli vložit do reálné změny za lepším.
Na smrtelné posteli
A tak opravdu. Nebojme se TO NĚCO zkusit, udělat, změnit. Vystrčit hlavu a tělo z komfortní zóny. Zažít si něco nového, nějak jinak. Nebát se chybovat a nebát se zkusit to znovu a jinak. V jiném zaměstnání, v jiném vztahu a třeba i v jiném městě či zemi. Jít dopředu za svými sny, za lepším životem i lepším já, nezůstávat stát a přešlapovat na místě a stěžovat si na okolnosti. Nenadávejme na události, které se nám dějí, ale snažme se o takovou proměnu, která nás povede za životem, který chceme. Přijměme strach, jako něco, co nás má chránit od zlého, ale nedovolme mu paralyzovat nás natolik, aby nám byl překážkou! Až budeme umírat, nebudeme myslet na to, co si o nás myslí ostatní, ale jak jsme život prožili. Ne nadarmo prý lidé na smrtelné posteli nejvíc mluví o projevené lítosti nad tím, co neudělali, ale mohli. Jinými slovy, nebudeme litovat, že jsme něco udělali, ale budeme litovat toho, co jsme nezkusili. A tak na to během života mysleme, zkoušejme a nebojme se.
