Návrhářka Iveta Řádková: Barvy? Stejně chtějí všichni nakonec černou

Kolekce pro podzim a zimu 2018 byla skoro celá černá. Barvy nemáte ráda?

Mám, třeba v letošní letní kolekci nebyla černá ani niť. Byla ve fosforových a neonových barvách kombinovaných s vypalovanou umělou kůží. Jenže vtip je v tom, že přestože mi všichni pořád říkají, ať udělám kolekci v barvách, zákaznice potom stejně všechno chtějí v černé. Já mám černou ráda. Těší mě pracovat s černou, bílou, šedou a béžovou, protože jdou vzájemně kombinovat. Já totiž kromě přehlídkových věcí řeším i zakázky, takže ženy skutečně oblékám. A mám třeba i zákaznice, které u mě šijí 22 let. Když udělám model ze svítivé barvy, můžete si ho obléknout tak maximálně jednou dvakrát v létě. Ale ženy chtějí oblečení nosit a užívat si ho. Proto ráda pracuju s těmito čtyřmi barvami.

Jaké ženy oblékáte?

Je to poměrně široká skupina, která se navíc čas od času trošku proměňuje. Když jsem před časem hodně dělala přehlídkové věci, měla jsem mezi klientkami řadu žen z umělecké sféry, zpěvačky, herečky. Ale přiznám se, že to byla klientela náročná, protože tyto ženy si modely rády půjčují. Což by mě ani moje švadleny neuživilo. Ale podobným obdobím si projde každý návrhář. Dnes tvoří většinu mé klientely ženy řekněme od 35 let výš, které buď samy podnikají, nebo pracují ve vedoucích pozicích. Jsou většinou pracovité a soběstačné. Všechno jsou to dámy, které vědí, co chtějí. Někdy až tak, že na sebe maličko narážíme.

Střetávají se vaše a jejich představy o tom, jak by měl výsledný model vypadat?

Přesně tak. I když já už jsem se naučila s tím pracovat. Když dělám své kolekce, nenechám si do toho nikým mluvit. Ale když jde o šití modelu na zakázku, když třeba přijde žena s tím, že se jí na přehlídce líbily nějaké šaty, ale chtěla by je ušít trochu jinak, už jsem se naučila potlačit své ego. Vycházím klientkám vstříc z jednoho prostého důvodu – když se mě žena zeptá, jak si myslím, že by šaty měly vypadat, tak jí svůj názor řeknu. Ale jinak už do ní nevidím. Zákaznice sama mi musí říct: Mám pocit, že mi to tady nesedí, já bych to chtěla radši za krk. Proto vždy vycházím vstříc zákaznici. Protože ona ty šaty bude nosit.

Když k vám přijde žena s přáním, abyste jí ušila šaty, co je pro vás nejdůležitějším vodítkem, podle kterého model vymýšlíte?

Jsou dva druhy zákaznic. Tím prvním jsou ženy, které přijdou s jasnou představou, co chtějí. A pak jsou zákaznice, které řeknou: Chci od vás šaty a nechávám to úplně na vás. Jediné, co nemám ráda, je třeba červená barva. V takovém případě je pro mě nejdůležitější postava. Kolikrát přijde žena s tím, že něco viděla na mole, nebo si přinese fotku šatů z časopisu, ale už jí nedochází, že má úplně jinou postavu než ta modelka. Takže by jí takový model neslušel. Hlavními vodítky jsou tedy postava a příležitost, na jakou ty šaty chce. Já si pak poměřím postavu a mluvíme spolu, abych věděla, co má ráda, jaké barvy. Pak vyberu materiál, a na ten udělám tři návrhy. Se zákaznicí si sedneme, ona si vybere návrh a třeba spolu ještě dotvoříme nějaké detaily. Potom následují zkoušky a samotné šití.

A ta hlavní inspirace přichází odkud? Zapisujete si třeba přes den různé nápady?

Na to bohužel není čas. Hodně mě oslovuje materiál. Podle materiálů, které mě zaujmou, stavím kolekci. I když se mi často stává i to, že mám představu, co bych chtěla ušít, vyberu si materiál, a pak, když tvořím, se z toho nápadu najednou vyvine něco jiného. Někam se to posune. Proto ráda dělám věci za pochodu. Což samozřejmě platí u kolekcí, u zakázek se musím držet přání zákaznice. A několikrát se mi dokonce stalo i to, že jsem nějaký model zkazila, třeba jsem špatně střihla látku. Já látky nevyhazuju, přijde mi to škoda. A tak jsem to vždycky nějak přešila, a nakonec z toho byl nejlepší model! Návrhářka omylem! (smích).

Takže na podobu kolekcí má největší vliv to, jaké materiály jsou zrovna v dané sezoně k dostání?

Přesně tak. Já třeba strašně ráda pracuju s hedvábím a vlnou. Jenže teď je taková zvláštní doba. Hedvábí se ženám sice líbí, ale tenhle materiál bohužel musíte dát do čistírny. Když se pere doma, ztrácí postupně lesk. A na to mnoho žen nemá čas. Z druhé strany to, že jde dneska všechno strašně rychle dopředu, má i výhody – objevují se totiž nové technologie. V mé poslední kolekci jsou třeba šaty a kabáty ušité z neoprenu, což je materiál, ze kterého se šije potápěčské vybavení. Oděvní firmy ale ten materiál posunuly takovým stylem, že jsem z něj dneska mohla ušít dlouhé společenské šaty! Tyhle materiály mají i skvělé vlastnosti. Třeba můj šedočerný, dlouhý plášť je perforovaný, takže člověk má pocit, že v něm musí být zima. Jenže ten neopren fakt hřeje! V poslední kolekci mám i kabáty z umělé kozí vlny a persiánu. Z dálky budí dojem, jako by to byl pravý kožich. A mně baví z těchto nových materiálů dělat věci, které by většinu lidí ani nenapadly, baví mě posouvat to dál. Třeba z látky, ze které jsem ušila dlouhé šaty, šijí jiné firmy hlavně závěsy a sportovní bundy. A podobných materiálů je dneska na trhu strašně moc.

A není to trochu i nevýhoda, nezahltí to člověka?

Ano, vozí se strašně moc materiálů, ale z druhé strany – když chce člověk něco konkrétního, tak to nesežene. Proto je ten postup, kdy materiál vyvolá nápad, jednodušší. Protože já si můžu vymyslet cokoli, ale pak jdu podle toho shánět látku, a ta prostě není. Takže jsem už poučená. Když se dodavatel vrátí z veletrhů, jdu se podívat na vzorky, a podle vzorků si nechám dovézt kupony, což je zhruba 6 až 10 metrů. To je množství buď na dvoje šaty, nebo na jeden kabát. A takhle tvořím.

Mají vaše kolekce nějaké téma?

Kdysi je mívaly. I teď mě občas téma napadne. Třeba jsem si nechala udělat různé materiály, samet, flitry, šifon, v indigové modři, takže kolekce měla téma indigo. Ale někdy mě nic nenapadá. Pokud to tedy není kolekce na objednávku, kdy mě například pozvou na nějakou show, kde předvádí víc návrhářů a kde je téma dané. Jinak je to prostě kolekce podzim/zima 2018.

Inspirují se módní návrháři navzájem? Sledují svoji tvorbu?

Myslím, že ano. A kdo říká, že ne, tak lže. Totéž platí, když se někoho zeptáte, jestli někdy někoho zkopíroval. Pokud tvrdí, že ne, tak je to taky blbost. Protože móda se pořád točí. Šedesátky, osmdesátky, devadesátky. To všechno se pořád vrací, mění se jen technologie materiálů. A hlavně – když ušiju tubové šaty a pár dalších návrhářů taky ušije tubové šaty, budou se lišit jen v malých detailech. Pak je to správné, protože všichni jsme dělali tubové šaty se svým detailem. Ale pokud já ušiju tubové šaty a někdo je ušije úplně stejně, pak je to kopírování. Tohle si lidi často pletou. Třeba v mé poslední kolekci jsou pásky s kšandami. Někdo mi říkal, že stejné měla v loňské kolekci jedna italská značka. Já o tom vůbec nevěděla, navíc jsem v tomhle případě jen zopakovala nápad, který jsem měla už někdy před osmi lety, kdy jsem měla v kolekci dva takové pásky s kšandami. Leckdo by si tak mohl říct, že jsem je okopírovala. Ale ten někdo už třeba neví, že jsem s nimi přišla už před osmi lety. Jsou určité prvky, které mám v kolekci, pak je přestanu používat, a po pár letech se k nim vrátím. A udělám je třeba z jiného materiálu. Například tylové sukně. Čas od času udělám tylovou sukni, ale vždycky je trochu jinačí.

Nosí vám zákaznice třeba i fotku nějakého modelu z časopisu nebo z přehlídky s tím, že by chtěly ušít něco podobného?

Nosí, a spousta návrhářů by jim řekla, že jim to neušije, že šije jen svoje věci. Já ale dělám i zakázkovou krejčovinu, takže pokud je to přání zákaznice, pak ano. Když přijde nějaká paní s tím, že by chtěla šaty, jaké vidí na fotce, seženeme na ně materiál, ale já je nikdy neušiju úplně stejně. Vždycky tam udělám něco jiného. A dost často se mi stává, že nakonec ušijeme něco úplně jiného. Někdy totiž přijde třeba menší dáma s širšími boky a donese fotku Karoliny Kurkové, která má dva metry a nemá žádné boky, v zavinovacích šatech. Takové ženě pak vysvětlím, že jí šaty ráda ušiju, ale nebude v nich vypadat tak, jako modelka na fotce. Protože má boky, kratší nohy a velká prsa a podobný střih jí prostě sedět nebude. Někdo na to řekne: Tak pojďme udělat něco podobného. A jsou i zákaznice, které trvají na svém. V tom případě od nich chci podepsat návrh a složit zálohu, protože se mi už několikrát stalo, že když jsou šaty hotové, zákaznice prohlásí, že nevypadají jako na tom obrázku. A vůbec ji nezajímá, že jsem ji na to upozorňovala.

Je navrhování velkých společenských rób aspoň větší zábava?

Takhle bych to neřekla, podle mě nejvíc záleží na lidech. Mě strašně baví, když jsou zákazníci v pohodě. Pak je v pohodě i průběh tvorby. Baví mě hozené rukavice, se kterými se musím porvat. Když šiju klasiku, je to už z velké míry rutina. Samozřejmě jsou různé míry, musím si s tím pohrát, ale fakt jsem ráda, když přijde někdo, kdo chce něco jiného.

Šijete i svatební šaty. Jak často k vám přijde budoucí nevěsta, která „chce něco jiného“?

Je to zvláštní, ale tak před deseti lety chtěly být nevěsty jiné. A teď mám naopak pocit, že všechny chtějí klasiku a chtějí vypadat jako princezny. Pořád se šije z krajky, šifonů, velké sukně, velké vlečky. Málokterá je odvážná, převažuje bílá barva, barva šampaňského, krémová, šedá. Ale třeba nedávno jsme pro jednu nevěstu šili šaty ve starorůžové barvě kombinované s černou krajkou. Pamatuji si i na černé kožené křiváky a tylovou červenou sukni, zajímavé byly i šaty tmavě modré jako obloha, protože svatba se celá odehrávala na hvězdárně.

Máte při navrhování svatebních šatů větší respekt? Přece jen pro spoustu žen jsou to nejdůležitější šaty, jaké na sebe kdy obléknou.

Já mám respekt ke každé zákaznici, která přijde a dá mi zakázku, a tudíž mi přináší peníze. Fakt si vážím úplně každého, nedělám žádné rozdíly.

Když jdete po ulici, hodnotíte, jak jsou lidé oblečení, jaký mají vkus?

Skáče mi to tam, lhala bych, kdybych tvrdila, že ne. Ale čím jsem starší, tím víc si říkám, ať si každý dělá, co chce. Já třeba miluju tepláky a džíny, všichni mi nadávají, proč nenosím šaty. Takže tím spíš, že jsem sama taková svobodomyslná, nechávám to na každém. Ale ani tak si nevšímám toho špatného, jako spíš pozitivních věcí. Zaujme mě třeba, když je nějaká žena fakt krásně oblečená.

Mají Češky styl? Vědí, co jim sluší?

Často se říká, že my Češi nemáme styl. Já už si to nemyslím, je spousta lidí, kteří mají šmrnc. A není to vůbec v penězích, spíše naopak. A co se týče toho, zda ženy vědí, co jim sluší – myslím, že na to každá žena přijde až po určitých letech. Až si něčím projde. Ale mladší generace už je na tom lépe než my. Ženy naší generace si svůj styl musely najít. Do 25 let jsme žily v totalitě, pak převrat, a nikdo nic nevěděl. Tak jsme zkoušely, byla to metoda pokus omyl. Teď, kolem padesátky, už víme, jaký je náš styl. Mladší holky už to mají snazší, mimo jiné i proto, že mají mámy třeba v mém věku, které už si tím prošly. Ale každá žena k tomu musí dospět. To je stejné jako s vlasy. Do určitého věku pořád zkouší, barvy, střihy… A od určitého věku si najde svůj ideální střih, a toho se drží. Protože se našla.

Jak důležitou roli pro vás hraje spodní prádlo?

Prádlo je strašně důležité. Když děláme jakýkoli model na tělo, první, na co se dívám, když jdu zákaznici měřit, je podprsenka. A když je špatná, tak ženě poradím. Ne jako Helenka Konarovská, která by tu podprsenku hned přestřihla a řekla jí, ať si jde koupit novou (smích). Ale decentně jí vysvětlím, že by bylo dobré investovat do nové. A totéž platí pro spodní kalhotky. Čím je žena starší, tím je to důležitější, protože když kalhotky přeříznou bříško nebo vzadu zadek, je to blbé. Prádlo je na prvním místě.

Takže máte i dobrý přehled o tom, jestli české ženy nosí dobré, nebo špatné prádlo.

Díky Heleně, která je to rázně naučila, je to lepší a lepší. Na ženy, které nakupují u Helenky, se šije líp. U některých šatů i ženám doporučuju, jaké prádlo je pod ně vhodné. Já mám ateliér v Brně a v Praze se se zákaznicemi potkávám právě v obchodě Le Chaton. Takže zatímco já zkouším šaty, Helenka jim poradí s prádlem nebo pro ně nachystá punčochy. A to je pro řadu žen velká výhoda, třeba pro ty mimopražské.