Stává se vám, že se vám neustále opakují situace, které ve vás vyvolávají stres? A přesto, že se snažíte žít a řídit ve svém životě pravidly pozitivního myšlení, toto vás vždy vykolejí? Stresujícím situacím se ve svých životů zcela nevyhnete, můžete se však naučit, jak na ně reagovat tak, aby ve vás nakonec stres nevyvolaly.
Pro každého z nás existuje jiná, přesto široká škála podnětů, které v nás mohou vyvolat stres. Úlevné je zjištění, že přesto, že se denně setkáme s mnoha stresujícími skutečnostmi, stres v nás nakonec vyvolat nemusí. Stresovým situacím se navíc zcela vyhnout ani nejde. Nezmizí z našich životů mávnutím kouzelného proutku a stejně tak nezmizí ani lidé, kteří za nimi stojí. V každém z nás navíc vyvolávají stres naprosto odlišné situace. Záleží přitom na naší povaze, temperamentu, ale i prožitcích a zážitcích, které si s sebou neseme z dětství. Přitom i my stojíme na té druhé straně. Tedy i my a naše poznámky, mohou být, byť zcela nevědomě, podnětem k vyvolání stresu u druhých. Je třeba si proto uvědomit, že i druzí v nás mnohdy nevyvolávají stres cíleně.
Příčina stresu je často jinde, než se jeví
Nepřijdeme-li na to, co ve vás stres vyvolává, nebudeme ho nikdy schopni odbourat. I tady je proto velmi důležité uvědomit si podněty, které mohou mít často společného jmenovatele. Za stresem z nedokončené práce, potažmo z nadřízeného, či neuklizeným bytem, může být například touha po perfekcionismu, kterého není možno dosáhnout za všech okolností. V takovém případě dlouhodobě stres neodstraníte tak, že úkol doděláte a byt uklidíte. Naopak se vám budou podobné podněty neustále do života vracet. Nezmizí totiž jeho příčina, jen následky. Trvalá změna jde vždy jen skrz nás a prací na nás samotných.
Změna je na nás
Jestliže už víte, co ve vás stres vyvolává, můžete začít měnit svoje reakce. Většina z nás jedná na stresující podněty okamžitě. To máme dáno evolučně, protože kdybychom v dávné historii okamžitě nejednali, asi bychom jako lidstvo vymřeli, jelikož by nás pozřela zvěř. Dnes nás místo zvěře může (doslova) pozřít náš stres, proto je dobré zpomalit a tu možnost mu nedat. Nikam utíkat nemusíme, ačkoliv se předpokládá, že právě ona nevybitá energie, která by měla být spotřebována svalovou činností, a která tak zůstává v organismu nezužitkována, stojí za řadou stresových onemocnění (Schreiber et al., 1985)1. I proto se domnívám, že právě pohyb je skvělým způsobem, jak se už s vzniklým stresem vypořádat, a často se o něm také právě v souvislosti se stresem mluví pozitivně.
Jak předcházet stresu
Předcházet stresu se v první řadě tedy dá jen tak, pokud si uvědomíme, co za ním doopravdy stojí. Pakliže už známe podnět, který v nás stres vyvolává, je dobré ho přijmout, a nestresovat se ještě tím, že nevíme, co s tím. Jamile známe podnět a přijmeme fakt, že v nás vyvolává negativní emoce, je dobré na něho nahlédnout svrchu a dát si od reakce časový odstup. Můžeme se nadechnout, vydechnout, což do jisté míry může suplovat uvolnění energie. Také například můžeme s omluvou na chvíli odejít a zamyslet se, co dál. Tím, že si od stresového podnětu dáme odstup, získáme čas na to projít si, co nás roznítilo. Zároveň je velmi dobré a pro naše tělo i duši užitečné (nejlépe o samotě sami se sebou) si prožít veškeré emoce související s vyvoláním stresu a nezakazovat si je (pláč, vztek, hněv). Nezapomeňme, že neprojevené emoce jsou pro nás škodlivé (nemoc = ne-emoce), což do jisté míry souvisí s onou nezužitkovanou energií, o které jsem psala výše.
Druhé neovlivníme
Velká část problému vyvolávající stres však bývá na naší straně. To, že se bojíme říct ne na další úkol nadřízenému, nedokážeme partnerovi vysvětlit naše stanovisko, ale i skutečnost, že máme pocit, že nejsme dostatečně dobří, silní, pevní, znalí aj. Jenže většina z toho je v naší hlavě a změnit to tedy můžeme zase jen my. Pokud se naučíme říkat ne, druzí si časem zvyknou na to, že za námi nemohou přijít s úkolem pokaždé, kdy se jim zachce. U vztahových situací je dobré si uvědomit, že druzí náš postoj nemusí přijmout ani pochopit a očekávání, že to tak bude, je naprosto zbytečné. Chápat se můžeme jen my sami. To, co si o nás myslí druzí, není náš problém. Pokud se naučíme tato základní pravidla aplikovat v každodenním životě, přestanou v nás určité stresující situace vyvolávat stres, nebudou se nám neustále opakovat a tím pádem zmizí. Začneme na ně totiž reagovat jinak, bez stresu. Požadování změny chování u druhých lidí je naprosto zbytečná ztráta naší energie, neboť změnou u druhých si nikdy nemůžeme být jistí. Jediní, koho můžeme stoprocentně ovlivnit, jsme my samotní. My jsme strůjci svého štěstí, a ve většině případů jsme v práci (ve vztahu i kdekoliv jinde), naprosto dobrovolně a koneckonců vždy můžeme odejít.
1 Bc. Kristina Sarisová, Biologické aspekty stresu, str. 14
