Jana Zachová, 17. 8. 2019

Běháš, běhá, běhají, jak a proč to dělají? Motivace k běhu nebývá tak poetická, jak se může dle prvního neumělého rýmu zdát. Nahlédněte do konkrétních příběhů běžkyň, které jsou lepším motivačním faktorem než X více či méně odborných článků, třeba se v některém z nich poznáte a možná pro vás bude pomyslným dloubnutím do žeber.

Nejedna z běžkyň vám při dotazu na počáteční motivaci a své začátky odpoví něco ve smyslu, že na sport vlastně nikdy nebyla… Jenže obecně známo je, že se nic neděje jen tak, a tak si můžete přečíst o různých „náhodách“, které je k této zdravé závislosti přivedly. Zde je tedy pár skutečných životních příběhů ve zkratce:

Těžká nemoc, období alkoholismu jako tvrdá životní lekce, ale i motivační faktor na cestě ke sportu.

Radka, 48 let

(jméno bylo změněno, pozn.red.)

„Sport šel vždy jaksi mimo mě, na SŠ jsem nešla ani na 1500 m běh. Pak nastalo tzv. rebelské období plné nepříliš kontrolované zábavy. Ve 30 letech mi našli zhoubný nádor dělohy, který jsem začala „léčit“ pitím. Chemoterapie v kombinaci s pitím alkoholu ve velkém dala pořádně zabrat játrům a tak se z mých 60 kg během roku stalo 96 kg. Doktorka se mě zeptala, jestli chci žít nebo umřít. Umřít?! Teprve tehdy jsem si uvědomila závažnost celé situace. Začala jsem bojovat. Snažila jsem se hodně chodit, cvičit, jezdit na kole a s pomocí lékařů se dařilo abstinovat. Právě doktoři mě k běhu přivedli: “Zkuste to, bude to fajn…“ a měli pravdu, váha šla dolů. K běhu jsem cvičila, jezdila na rotopedu a léčba byla úspěšná, bez recidivy. Po šesti letech abstinence a pár desítek naběhaných kilometrů jsme s partnerem začali vyřizovat adopci našeho chlapečka. I díky běhu si vše „sedlo“, uklidnilo. Žijeme spokojeně, běh mi pořád moc pomáhá a je jedno, jak pomalý je…“

Maminka, která začala běhat kvůli nabraným kilogramům po prvním porodu a své druhé těhotenství už celé proběhala. Svou rodinnou roli dokáže skvěle sladit s koníčkem a k tomu ještě podávat skvělé závodní výkony.

Jana, 35 let

„Kdo nechce, hledá důvod. Kdo chce, hledá způsob. Zní to trochu jako klišé, že? Ale bez toho bych nikdy nedoběhla do cíle maratonu. Jasně, i já jsem občas v situaci, kdy to doopravdy nejde (nemocné děti a žádné hlídání), ale přiznejme si, většinou tam skulinka je, jen je za zónou komfortu, a tak se nám do ní nechce. Ještě před pár lety bych si ťukala na čelo při myšlence, že většina mých naběhaných kilometrů bude s kočárkem, nebo že budu v zimě vybíhat třeba v devět večer s nesmeky na nohou a čelovkou na hlavě, ale dnes na tom nevidím nic divného. A mimochodem: děti jsou při sportu ti nejlepší parťáci. I když občas syn protestuje při jízdě na kole vedle mě a princezna přede mnou v kočárku cosi nesouhlasně brebentí, s nimi je to vždy zážitek, bez nich jen pouhý trénink…“

A tato mamča se (navzdory „doporučení“ lékařů) ke svému „štěstí na kolečkách“ doslova proběhala.

Petra, 34 let

„Začala jsem běhat s kočárkem po lese, když malému začaly růst zuby. Simonkovi byly necelé dva roky a já se registrovala na svůj první maraton, když mi lékaři sdělili, že už nikdy nebudu mít druhé dítě. Nedokázala jsem to „nechat být“ a opřela jsem se do běhu, protože ten mi pomáhal jet dál, smířit se s novou situací a věřit. Užívat si tu radost, kterou jsem už měla doma. Měla jsem obrovské štěstí, že jsem se dostala k panu prof. Kuželovi, kterému se líbil můj maratonský cíl a moje odhodlání bojovat. Podstoupila jsem několik operací vedoucích k rekonstrukci dělohy. Byla jsem za jeho přístup moc vděčná, protože někteří doktoři mě od běhu spíše odrazovali. Hledala jsem i jiné cesty, jako třeba hormonální jógu, která mi také moc pomohla, ale nedokázala jsem si život bez běhu představit, zvlášť po „přičichnutí“ k takovým závodům, jako je Spartan race či B7. S odstupem času mám pocit, že jsem si malou prostě vyběhala, a to doslova. Danielce je rok a já vím, že jen tak běhat už asi nepřestanu. Právě běh mě dovedl k tomu nejkrásnějšímu štěstí, k cirkusu na kolečkách, se kterým zas po lesích běhám. Aktuálně společně trénujeme na Spartan race ultrabeast, který se bude konat ke konci srpna v Polské Krynici.“

Osobní váha dokáže být nekompromisní a její sdělení alarmující, a pokud ji nehodláte ignorovat, můžete zkusit s těmi nesympatickými čísly něco dělat, třeba vyběhnout.

Marta, 55 let

„Běhací boty jsem si koupila po návštěvě veterináře v únoru 2017, kde jsme spolu s mou novofundlandí krasavicí Aurou vstoupily obě na váhu a zjistily, že každá má asi tak 10 kg nadváhu. A tak jsme společně opatrně a pomalu začaly pobíhat tak, že Aura mi postupně dodala odvahu až do asi 8 km běhu. Další kilometry jsem si přidávala už sama, protože jsem o fenku měla strach. V říjnu téhož roku jsem se dozvěděla o závodu Horská výzva Pálava, což je moje milované místo, a tak jsem byla běhací nákazou definitivně lapena. Atmosféra závodu mě naprosto pohltila a skutečnost, že jsem to dokázala, mě hnala dál. Získala jsem odvahu a následující roky přišly další horské výzvy: Beskydy, Šumava, Jeseníky, Krkonoše, zase Pálava. S partou Báječných žen v běhu jsem dokonce zvládla i svůj oficiální první půlmaraton! Závislost na běžeckých endorfinech se rozjela na plné obrátky a já se na začátku letošního roku pustila v naší vsi i do organizace Rozběhej Česko. Přibývaly tedy závody a s nimi také osobní rekordy na 5 a 10 km. Dokonce jsem ochutnala maratonskou i ultramaratonskou trať (46 km v Beskydech) a 24 hodinový štafetový běh. Miluju běh, mám radost z překonávání sebe sama, moc mi to pomáhá ke zvládání osobních průšvihů i stresů v práci. Díky běhu jsem poznala tolik kamarádů, báječných lidí, kteří mi tzv. dobíjejí baterky. Můj táta o mě hezky říká, že jsem se „rozhodla vzdorovat stáří“. Přeji všem, kdo se stále „hledají“, ať zkusí třeba pobíhání, protože to je opravdu moc bezva!“

Někdy nejdou ani během kilogramy dolů tak, jak bychom si přály, ale s nabyvší kondicí získáte sebevědomí, víru v sebe sama.

Petra, 30 let

„Na krku třicítka a jsem no řekněme pořádný kus ženský, co vítr jen tak neodfoukne (za své okrasné tukové polštářky se skutečně nestydím). Duchem jsem sportovec už odmala. A přesto, že jsem vždy byla kyprých tvarů a díky tomu terčem posměchu, tak jsem si na střední školena řekla, že mám na víc a začala jsem denně sama běhat, jezdit na kole, v zimě běžkovat a za krátko se ze mě stala hezká sebevědomá holka. Jenže za pár let, kdy jsem nastoupila do práce a vklouzla do rutiny dospělosti, šel sport stranou. Po práci pár orosených a volný čas jsem trávila vyspáváním kocovin. Přičteme-li onemocnění štítné žlázy, není divu, že se kila vyšplhala k trojcifernému číslu. To už se mi rozsvítila pomyslná červená kontrolka. To přeci nejsem já! Naštěstí přišla nová známost a setkání s lidmi z Báječných žen v běhu, což mi dodalo novou energii a já na sobě zapracovala. V dubnu roku 2015 jsem zase, po mnoha letech, začala běhat. Uběhla jsem asi 1,5 km snad za dvacet minut, s těžkým dechem a bolestmi celého těla. Neodradilo mě to. Vybíhala jsem znova a znova, postupně přidávala kilometry a zrychlovala tempo. Sledovala jsem ostatní běžce, koupila si své první běžecké boty, oblečení a běh mě zcela pohltil. V roce 2016 byl můj první běžecký závod na 5 km, následovaly 10 km závody a v roce 2018 jsem uběhla ne jeden, ale hned pět půlmaratonů. Přiznávám, že když jsem se závoděním začala, bála jsem se potupy posledního běžce, ale jen do chvíle, než jsem to zažila poprvé, protože tolik ovací a fandění od pořadatelů a běžců snad neměli ani ti v čele. Ne, není ostuda být poslední, vždyť jsem lepší, než všichni ti, co líně sedí na gauči, i když jsou oproti mně hubení. A co mi vlastně běhání přináší? Nejen, že šly kg dolu a kondice nahoru, ale hlavně se mi zvedlo sebevědomí díky překonávání se, posouvání vlastních limitů. Věřím sama v sebe. Poznala jsem spoustu skvělých lidí, se kterými se vzájemně podporujeme bez ohledu na to, jak kdo vypadá, co má na sobě či jakého je náboženství. Běh, to je prostě životní styl, který má smysl.“

Tahle skvělá dáma je ukázkovým příkladem toho, že začít s během se dá prakticky v jakémkoli věku. Běhat začala po padesátce a svůj první maraton dala v necelých 57 letech. Kdy nastal ten okamžik, který ji přiměl k rozhodnutí vyběhnout?

Víťa, 64 let

„Co bylo tím spouštěcím mechanismem? Neříká se mi to lehce, protože to byla drogová závislost mého dávno dospělého syna, s tím související trestná činnost a několikerá stanutí před soudem. Když mi ne poprvé ukradl peníze a já se s ním potkala u soudu v roli žalobce a můj syn v roli obžalovaného. Trvala jsem na potrestání a trvala bych i teď. Rozsudek byl mírný, 300 hodin veřejně prospěšných prací. Měla jsem tehdy dvě možnosti: buď se zblázním, nebo se k tomu postavím čelem. Rozhodla jsem se bojovat a začala se starat sama o sebe, a tak jsem se jednoho časného rána oblékla do sportovního a vyběhla ven. Připadalo mi to jako nejrychlejší a v danou chvíli i nejlevnější řešení, jak pryč od všech starostí. Indiánským během jsem urazila asi 2 km a trvalo mi to kolem 20 minut. Málem jsem vyplivla plíce, ale nevzdala jsem se a den ode dne to bylo lepší. Běhala jsem pravidelně, uběhnutou vzdálenost měřila podle stromů a laviček. Na konci srpna 2011 jsem se přihlásila na sportovní víkend s „Běhej.com“, kde jsem ještě nestačila ani začátečníkům. Z jednoho výběhu mě dokonce poslali domů, protože zdržuji, což mě samozřejmě zamrzelo, zároveň však vyburcovalo. O týden později jsem absolvovala svůj první závod na 10 km a týden na to večerní běh pro ženy. Pak přišla další rána v podobě ztráty zaměstnání a s ní i další cíl: Pražský půlmaraton. Zvládla jsem ho a dokonce se mi pak podařilo přemluvit a nalákat na zážitek z velkého závodu i pár o generaci mladších holek z fitcentra, takže jsme daly dohromady tým na maratonskou štafetu. Poté jsem se zkusila přihlásit do Women´s Challenge a světe div se, dostala jsem se mezi 16 vyvolených. Velká radost a povzbuzení běhat dál. Pravda, nedávám si cíle skromné, ale ani nereálné a mám radost ze zdolávání každého z nich. Co mi běh přináší? Během se dá pomáhat, což mu dává další rozměr. Běh je zkrátka fajn, je pro mě útěkem od reality všedního dne. Problémy se zmenšují a některé mizí téměř do ztracena…“

Mohli bychom pokračovat dál a dál. Co běžec, to jiný osud, jiný příběh, emoce a ať už běhají samotné nebo v „chumlu“, pojí všechny jedno: láska k běhu.